Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

22. kapitola (obnovení a pokračování!)

Vím, že měsíc není tak dlouhá doba, ale náš vztah byl víc než to. Naše spojení trvalo daleko déle, než jsme oba tušili. To časté pošťuchování a nevinné narážky nevědomky přerostlo v něco víc, až jsme nakonec tam kde jsme.
Nevím co si o tomhle mám myslet. Jsem uvnitř zlomená. Moje duše musí vypadat daleko hůř, než celá moje pochybná schránka.

Byl pro mě bezpečným přístavem a já si naivně myslela, že se nám nemůže nic stát. Nakonec je dobře, že se to dozvídám teď. Tahat mě za nos déle, bylo by to ještě horší.

„Takže co teď," prolomila jsem hrobové ticho, aniž bych sama měla kontrolu nad svými činy. Můj mozek přepl na autopilota, protože věděl, že sama to nezvládnu. Když se zamilováváte, nepředstavujete si konec. Nepředstavujete si kdy nastane, ani proč nebo už vůbec, jak to bude vypadat.

Calum se na mě podíval kamennou tváří. Seděli jsme naproti sobě, a téměř se dotýkali koleny. Sklopila jsem hlavu a zadívala se na své ruce složené v klíně.

„Je spoustu věcí, co bych chtěl říct," odmlčel se jemně. „ale stejnak to nezmění věci co se staly." Na tváři jsem ucítila jemný dotek jeho horké kůže. Trasoval cestu mých zranění, od škrábance na spánku, přes obočí až téměř ke rtu.

Neuhla jsem, chtěla jsem ten dotek cítit ale všechno bylo tak nesprávné! Takhle de ti nemá dít.

„Myslím, že jsme od začátku byly špatně." Pokračoval. Věděla jsem, že ať přijde cokoliv, nebude to dobrý. Tlak v hlavě a bušení srdce hlásilo nával slz. Pohlédla jsem na něj a čekala, jako utrápené tele na porážku. „měly jsme to nechat, tak jak to bylo. Tyhle hlubší city prostě neměli přijít. Vždyť spolu ani nedokážeme normálně komunikovat. Neustále se hádáme, urážíme a zase usmiřujeme. Lizy, já nejsem kluk pro tebe. Nedokážu se dívat na to, jak předstíráš, že se netrápíš pokaždé, když odjedeme. Nedokážu být od tebe tak daleko a nemít neustále strach o to, co se děje doma." Jeho dotek neopouštěl moje tělo. Všechny jeho činy, to jak svíral moji dlaň v té jeho, jak mi jemně zastrkoval vlasy za ucho, mi ani z daleka nepřipadalo kompatibilní s jeho slovy.

Na vše bych mohla mít argument, ale mlčela jsem. Slza za slzou putovala po mých tvářích, a s nimi odcházel kousek po kousku všechen vztek, co jsem v sobě chovala. Nahrazoval ho totiž smutek a bolest, které mi do nitra zaséval s každým slovem.

„Myslel jsem, že to zvládneme,"  poposedl si ke mně a sevřel mě nepochopitelně v obětí. Dech měl přerývavý, jako by bojoval sám se sebou. Ničemu jsem se nebránila, všechno si plynulo svým vlastním tempem. „ale nejde to. Nezvládám to. A rozhodně jsem to nezvládl před tím. Jsem blázen, že jsem něco takového dopustil a slibuju, že se do smrti za to budu nenávidět. Teď už to ale nevezmu zpět, a myslím, že je správný, že o tom teď víš. Možná jsem si tak trochu myslel, že se to ututlá a časem to zmizí úplně. Ale nejde to. Pro oba bude lepší, když to ukončíme." Ticho.

Byla jsem pevně přitisknutá na jeho hrudi, celé mé tělo bylo jako v ohni, chtěla jsem řvát a kopat, chtěla jsem se vztekat, jako malé dítě ale nešlo to. Srdce mi bilo v uších a já věděla, že umírám. Zakousla jsem se do bolavého rtu a byla vděčná, za každý pocit euforie, co mi ta bodavá bolest zaručovala. Myslela jsem totiž, že jsem opravdu opustila svoje tělo a necítila jsem nic. Přitvrzovala jsem a přitvrzovala. Pevně jsem měla sevřené víčka a vzlykala.

Je to hajzl. Totální sráč a zbabělec. Nenávidím ho. Chci aby shořel v pekle. Nikdo ho nechci vidět. Ublížil mi.

Ale proč? Proč pro něho pláču? Vždyť si ani moje slzy nezaslouží.

Pláču, protože jsem přišla o kus sebe. Sebral mi kus srdce, které mohl dostat někdo jiný, někdo kdo by si tohoto daru vážil a opatroval ho. Ale teď už je pozdě, je na dobro pryč. Odešlo s tím, který ani netušil, že ho miluju...

Slunce bylo z poloviny vystrčené zpoza rozlehlého moře, jako by se i ono přišlo přesvědčit o mé ubohosti. Nakukovalo a vysmívalo se nám, jak bláhoví jsme byly, když jsme si nedávno ještě vyměňovaly ty laskavé pohledy.

Čas se zastavil. Vnímala jsem, jak se mé nohy vzdalují zemi. Zvedl mě do náruče, a mlčky nesl někam pryč.
Prošli jsme domem, až do naší ložnice, když v tom mi na dlaň dopadla první horká kapka.

Položil mě na postel. Lehla jsem si na břicho a skrz slzy a ranní přítmí pozorovala, jak si lehá na jeho stranu, do stejné pozice jako já.

I přes šero jsem viděla zarudlé oči, které mě sledovaly, tak jako já jeho. Posunul levou ruku k té mé, a nepatrně se jí dotknul, jen malíčky. To spojení před naším zrakem byl poslední dotek, co jsme mohli sdílet.
Leželi jsme tak nějakou dobu, slunce bylo výš a výš.

„Chtěl jsem jen naposledy..." nedokázal dopovědět svoji myšlenku. Mlčela jsem.

Jestli tohle má být naše poslední noc, doufám, že bude trvat navždy. Užírá mě, že bych tomu klukovi odpustila dokonce nevěru. Rozhodl ale za nás za oba.

Tohle je opravdu konec, a zítra, až vstaneme, odjedeme domů a budeme předstírat, že jsme cizinci, co neukradli jeden druhému kus duše.

———-
Tramtadadá!! Nevím, co na to mám říct. Jestli si nováček, a tuto knihu čteš v kuse, vůbec si nevšímej toho, že mi doslova trvalo 5 let, než jsem vydala novou kapitolu -_-
Pokud si někdo, kdo četl knihu už dřív, mnohokrát děkuju, že ses vrátil.

Pro všechny ale platí, že mě rozhodně zajímá Váš názor. Tuhle kapitolku jsme napsala úplně na koleni, vyšlo to z mé hlavy ani nevím jak. Hold spisovatelský blok může trvat trochu déle, než by jeden čekal. Ups. Těším se na Vaše reakce, a rozhodně se můžete těšit, na pokračování.

•K•