Pod kamerou #2

22. Operace

T: Jdete pozdě, to hlavní už proběhlo.
P(policajt): Jste dobrá.
T: Díky za uznání.
Přenechala jsem jim ho a šla k záchranářům, protože nemůžu věčne ignorovat bolest ramene.
Z: Odvezeme vás.
J: Můžu jet taky?
T: Ehm...radši zůstaň tady.
Usmála jsem se a snažila se aby slzy mi z mých očí neztekly po tvářích.
J: Ale promluvíme si pak?
T: Jo asi někdy jo.
Radši jsem šla se záchranářkou ven k sanitě. Logicky tam stálo asi milion novinářů a logicky už teď vím, že budu všude. A fakt doufám, že se Lukáš neprořekne o tom co jsem mu řekla. Stačí, že Janek něco tuší, teda možná něco tuší.
No: Co se vám stalo? Dopadli jste toho vraha? Stalo se někomu dalšímu něco?
Ani jsem se neobtěžovala odpovídat a šla dál. Při tom jsem si chránila břicho tak nějak nenápadně, ale tak pochybuju, že by to někomu došlo.
Nastoupila jsem si a vezli do nemocnice. Doufám, že Nik s Kiki nekoukají na internet, protože jsem jaksi ztratila mobil. Musel mi při tom všem vypadnout. Každopádně doufám, že ho někdo najde a dá mi ho. Ovšem nesmí ho najít nikdo úplně cizí.
Přivezli mě na urgent a tam si mě vzala doktorka a já se jí odhodlala říct o mém stavu.
D: S touhle prací byste měla skončit.
T: Normálně tohle úplně nedělám, ale chápu že bych se měla šetřit.
D: Pošlu vás na CT břicha a té ruky.
Jak řekla tak se stalo a za asdi třičtvrtě hodiny jsem byla zpátky na boxu.
D: Plod je v pořádku a ohledně té ruky a tak to bude chtít operaci. Kulka zůstala ve svalu a my jí musíme vytáhnout.
T: Nemůže to dítěti ublížit?
D: Nebojte.
T: Dobře díky.
Pohled Janka:
Já jsem takovej vůl. Fakt jsem nemohl udělat nic horšího.
Sedl jsem si na trávu a přemýšlel jak to všechno spravit. Nebo už to nepůjde? Podělal jsem to tak moc?
P: Omlouvám se, ale budu vás muset požádat aby jste opustil stadion.
J: Jo pardon, vezmu si věci.
Převlíkl jsem se a odešel.
No: Víte co se stalo vaší manželce? Proč nejste s ní? Co se uvnitř stalo?
Neobtěžoval jsem se odpovídat na zbytečný dotazy, stejně si to zjistí sami.
Nastartoval jsem auto a jel domů, ale po cestě mi volal Nik.
J: Ahoj, já se ti chci prvně omluvit jsi v pořádku? Choval jsem se jako vůl. Opravdu je mi to neskutečně líto a pochopím, když se mnou už nebudeš chtít nic mít, ale já jsem byl naštvanej sám na sebe kvůli Týně. Prostě jsem to nezvládl.
Vysypal jsem ze sebe.
N: Kvůli tomu nevolám. Co je s mámou?
J: Dokázala to, ale je v nemocnici postřelená. Ale nemusíš se bát bude v pořádku.
N: Ve který nemocnici? Chci jít za ní.
J: Můžu vás tam hodit autem jestli chcete. A taky bych vám to ještě jednou osobně všechno vysvětlil.
N: Nevím jestli stojím o tvoje omluvy.
J: Niku prosím.
N: V tom případě se sejdem za patnáct minut na Dubový u restaurace.
J: Budu tam.
Položil to a já pocítil aspoň malou naději na usmíření.
Jo já chápu, že je na mě naštvanej a má důvod být, ale nechci ho ztratit. Nechci ztratit nikoho z nich...