Pod kamerou #2

20. Vyznání

L: Týno já ti musím něco říct.
Začal tak vážně až mě to děsí.
T: No?
L: Hele asi toho mš už tak teď dost, ale já ti to musím říct. Chci ti to říct už dlouho.
Pomalu se ke mně začal přibližovat a nakonec mě začal líbat. Já se, ale odtrhla.
T: Promiň, ale to nejde.
L: Co?
T: Jsem vdaná, těhotná a na lásku teď nemám čas promiň.
L: Týno prosím, já tě miluju.
T: Promiň, ale já tebe ne.
L: To pořád miluješ toho kreténa co ti zmlátil děti.
T: Vypadni! Nechci tě tady a jestli mě máš aspoň trochu rád tak oddejdeš a necháš mě dodělat svojí práci.
L: Já tě fakt nikdy nepochopím.
Zvedl se, vzal klíče a šel.
Já se opřela o zeď a brečela. Fakt nevím jak se z tohodle vyhrabu. Ztratila jsem lásku svýho života, nejlepšího kamaráda a ještě k tomu tu navíc sama čekám na sériovýho vraha.
Hodiny ubýhaly a já slyšela hlasy.
Myslela jsem, že tenhle hlas tady dnes neuslyším, ale očividně jsem se spletla.
J: Sorry, už jsem okey můžem hrát.
Zastavilo se mi srdce. Zněl zase tak mile a hezky.
Ale pak se mi vybavil ten okamžik jak mi dal facku. Není hezký to vidět a cítit znovu.
Ale moment, když se tady ten vrah objeví tak Janek má konečně aliby. Ale co pak? Když ne vrah tak co dělal ten večer?
Soustřeď se Týno není čas na blbosti. Teď musíš zařídit aby se nikomu nic nestalo a hlavně ne Jankovi.
Rozhodla jsem se změnit místo úkrytu a tak jsem se zadem přesunula na tribunu za jednu ze sedaček a sledovala celý prostor.
Najednou jsem měla pocit, že za mnou někdo je. Nebo ne přímo za mnou, ale někde v prostoru za mnou.
Pomalu jsem se otočila a viděla postavu. Přes kápi těžko poznám kdo to je, ale jedno vím jistě. Janek to není.
Ten muž o mně nevěděl což mi dost hraje do karet. Ale vzhledem k tomu, že má v ruce střelnou zbraň tak mi úplně nepřijde jako dobrej nápad dát o sobě vědět. Musím bejt chytřejší než on. Nejlepší by bylo dostat se k němu zezadu, nebo zespoda, ale je o čtyři řady dál než já a nemyslím si, že se umím plazit tak tiše.
Pomalu jsem si vytáhla svojí zbraň abych byla připravená a opatrně se plazila do uličky. Někomu by možná přišlo jednodušší rovnou ho střelit, ale to já nemůžu.
Jde tady i o rychlost, protože se taky může stát, že někoho trefí dřív než se k němu dostanu.
Pomalu jsem se postavila a odhodlala se rozběhnout abych ho srazila k zemi.
Prudce jsem ho nakopla pravou nohou, ale nespadl. A to je tak trochu problém.
Namířil mi pistolí na hlavu, ale já se nevzdávala a stále na něj mířila tou svou.
Dívala jsem se mu do očí a snažila se rozpoznat čí oči to jsou. Už jsem je viděla, ale nedokážu si vzpomenout kde...