Pod kamerou #2

3. Nový případ

Konečně přišli i kluci a já nesnídala sama.
J: Máte dneska něco v plánu?
T: Já jsem do čtyř v práci a Kiki jde s holkama nakupovat.
N: Já mám trénink ve tři.
T: Proč se ptáš?
J: Jen abych věděl.
T: Dobře.
Usmála jsem se a šla odnést nádobí a po schodech nahoru do ložnice.
Vzala jsem si svůj běžný outfit, tedy rifle, triko, mikina a šla do koupelny se namalovat. Hele jsme poměrně sledovaná rodina co se týče showbyznysu takže musím vypadat dobře prostě a taky už mi není sedmnáct abych mohla chodit bez make-upu.
I když Janek říká, že vypadám hezky pořád a taky že Kiki je celá já s čímž teda souhlasím, protože je krásná.
Niky je zas celej Janek, jeho oči, jeho tvář, jeho pusa, jeho vlasy a i povahou je stejnej. Kiki ta je taková smíchanina mě a Janka povahově.
Vyšla jsem z koupelny a mířila do ložnice pro věci.
Následující půlhodinku nemusím popisovat a rovnou na to napojím jak jsem přišla do práce.
T: Zdravím.
Usmála jsem se na parťáka Lukáše. Dělá se mnou prakticky od začátku.
L: No čáu. Jak jde život? Nějaký novinky?
T: Stále stejná pohoda.
L: No tak já ti to okořením máme případ a nebude se ti líbit.
T: Povídej.
Tohle normálně neříká, trochu mě děsí.
L: Asi si to pročti sama je to trochu drsnější.
Hodil po mně složku a já si s tím sedla ke svýmu stolu.
Pročítala jsem hlášení a nevěřila svým očím.
T: Kdy se to zjistilo?
L: Před hofinou, uklízečka ho našla v šatně.
T: Panebože.
L: Janek nic neříkal?
T: Nevypadal, že by o něčem věděl.
L: Asi se to ještě nedostalo ven, ale vsaď se, že brzo to venku bude.
T: To je mi jasný. Jedem?
L: Jo.
Vyrazili jsme na stadion a já stále nevěřila co se děje. Znali jsme se, sice málo, ale znali. Byl to Jankův kamarád, dobrý kamarád a prostě nechápu proč on.
Dorazili jsme na místo kde už stál celý tým. Dovnitř je nepustili. Logicky tu nejsme sami, ale jsme hlavní vyšetřovatelé, nebo jak bych to nazvala.
Prostě je na nás to vyřešit.
J: Týno co se děje?
Přiběhl ke mně a já se na něj smutně usmála. Nechci být za co mu to řekne první, ale měla bych to být já.
T: Víš Mára, našli ho v šatně...
J: Co se mu stalo?
T: To zatím nevíme, promluvíme si potom.
Šla jsem dovnitř za Lukášem a rovnou k šatnám. Za celou dobu se mi nestalo, že bych nějaký případ brala osobně, ale tohle prostě je osobní a beru to tak. Musím se krotit a uklidnit.