Human Zoo | Vmin

55.

Dneska jsem opět vstal dříve. Pořád jsem musel myslet na včerejšek. Doufal jsem, že to bude Jimin brát stejně, jako večer. Vylezl jsem potichu z postele a vydal jsem se připravit snídani. Rozhodl jsem se mu ji donést až do postele.

Vše jsem měl připravené a byl jsem na cestě do ložnice. Bytem vonělo jídlo a já se těšil, až zase uvidím Jimina. Pořád spal. Nevadilo mi to. Byl nádherně roztomilej a nevinnej.

,,Tae.'' rozlehlo se pokojem. ,,Dobré ráno Jiminie.'' věnoval jsem mu co nejpřátelštější úsměv a pohladil ho ve vlasech. ,,Dobré ráno.'' taky se usmál. ,,Jak ti je?'' ihned jsem se ho ptal. Měl jsem strach, kvůli včerejšku. ,,Dobře. Jen mě trošku bolí zadek.'' uchechtl se. ,,A jak moc?'' starostlivě jsem ho sledoval. ,,Tae... Neměj strach. Jsem v pořádku. A včera to... Bylo hezký.'' dal mi malou pusu. Hned mi spadl kámen ze srdce. ,,Tak jo.'' políbil jsem ho na čelo. ,,Ale teď snídaně!'' usmál jsem se a začal mu mazat topinku marmeládou.

Zjistil jsem že nám dochází pečivo. Museli jsme něco jíst. ,,Jimine?'' on zvedl hlavu od nějaké knížky. ,,Půjdu nakoupit ano? Za chvíli jsem zpátky.'' usmál jsem se na něj. ,,Koupíš i něco dobrýho, prosím?'' usmíval se. Nemohl jsem odmítnout. ,,Samozřejmě.'' věnoval jsem mu úsměv. Jenže problém byl v tom, že jsem nevěděl za co to koupím. V kapse jsem měl doslova posledních 10 tisíc wonů. To už jsem říkal.

Rychlým krokem jsem se vydal do obchodu. 5 rohlíků mě stálo 500 wonů a já měl posledních 500. Ano mohl jsem zavolat mamce, ale ta o Jiminovi ani neví. Koupil jsem tedy malý balíček bonbónů. Se vším jsem se vydal domu.

Už jsem viděl náš dům, ale v tu chvíli mě zatáhla něčí ruka stranou. ,,Taehyung, že? A není to poprvé.'' usmíval se vyšší člověk. ,,My se známe?'' vycukl jsem se mu. ,,Co pak nám to neseš? Hmm... Rohlíky a bonbóny?'' divně se usmíval. ,,To už nebudeš potřebovat.'' rohlíky rozsypal po zemi a vedle nich i bonbóny. ,,To nemůžete!'' s beznadějí jsem sledoval, jak se moje poslední peníze, válí v bahně. ,,O Jimina už se postará Namjoon a co se tebe týká... Taky už to nepotřebuješ.'' namáčkl mě na zeď.

,,Co? Ne! Pusťte mě, já musím za Jiminem!'' beznadějně jsem se snažil vycukat. ,,Myslíš za ním?'' hlavu mi otočil do ulice. Jimina silou táhl Namjoon pryč. ,,Můj malej...'' zlomilo se to ve mně a rozbrečel jsem se. ,,Jimine!'' vykřikl jsem, ale to mi ten druhý zacpal pusu. Pak mi Jimin zmizel z dohledu. Nasral jsem se.

Vrazil jsem mu pěstí a hned na to kopanec do břicha. Jenže byl silnější a rány mi vrátil. Bolelo to, ale za Jimina jsem se byl schopný obětovat celej. Rány co jsem dostal já, jsem mu vrátil. Bohužel byl ale silnější a moje rány brzy ochably. Začal jsem ztrácet vědomí. Brzy jsem se válel na zemi. Naposledy do mě kopl. Tím mě odepsal úplně.