Human Zoo | Vmin

28.

Už mě to přestávalo bavit. Nikdo mi neuměl pomoct, ani já sám jsem si neuměl pomoct. Potřeboval jsem něco dělat. Šel jsem si zaběhat, uklidil jsem celý dům, ale nic mi nepomohlo. Pořád jsem na něj musel myslet. Měl jsme strach o to, jestli je v pořádku a zdali mu někdo zase neubližuje.

Ráno ve škole nám rozdávali jakési přihlášky. Moc mě to nezajímalo, až do doby, než učitelka řekla, že by to pomohlo vylepšit známky a dá nám to hodně zkušeností. Obojí jsem potřeboval. Začal jsem si tedy číst o co jde. Byl to měsíční zájezd do Japonska, na praxe. Zaujalo to i Jungkooka a cena se také dala snést. Oba jsme se na sebe podívali. Znamenalo by to spousty nových zážitků a zábavy. Plus bychom si tím vylepšili průměr.

,,Takže to bereme?'' usmíval se na mě jak sluníčko. ,,Jo! Bude to skvělý!'' vydechl jsem nadšeně. ,,OK budu se ale muset domluvit s rodiči.'' podíval se na přihlášku a zpátky na mě. ,,Jungkooku je ti 18... Můžeš si dělat, co chceš.'' nechápavě jsem ho sledoval. ,,To sice ano, ale rodiče chtějí vědět kde jsem a co dělám.'' ,,To chápu, ale i tak...'' pokrčil jsem rameny. ,,No nic, měli bychom jít na hodinu.'' rozhodl po chvilce trapného ticha a já přikývl.

Domů jsem přišel po dlouhé době s dobrou náladou. Těšil jsem se na ten zájezd. Jenže to znamenalo taky jedno riziko. Jimin tu zůstane sám. Nebudu ho moct hlídat. Nenapadlo mě ale žádné řešení. Buď Jimin nebo zájezd.