Dvojče - Larry Stylinson CZ

11

Za nějakou chvilku jsem už stál před školou a dneska tam byl i Niall.

„Ahoj" pozdravil jsem ho, když jsem přišel blíż k němu.

„Ahoj, dlouho jsme se hned takhle ráno neviděli" zasmál se.

„Jo, to je pravda" souhlasil jsme s ním.

„Co je u tebe nového?" zeptal se.

„Teď u nás spí Harry, takže je to takový divný, protože slyším to, jak je můj bratr nějak moc milý, ale jinak je asi všechno stejný. Co u tebe?" zeptal jsem se ho taky.

„Jo, u mě je taky všechno stejný" pokrčil rameny a zrovna v tu chvilku se otevřela škola. Rozešli jsme se tedy do do školy.

---

Nějak jsem tam celý den přežil a teď zase čekám na Nialla.

„Loui, nechceš potom jít třeba ven? Budu se dneska nudit a nechci být jen doma, ještě by po mě rodiče chtěli, abych se učil" řekl a protočil očima.

„Jasně, proč ne, já zase alespoň nebudu muset být doma s nima a oni si budou moct dělat svoje věci" odpověděl jsem a rozešli jsme se cestou k domovům.

---

„Tak se měj" mávl jsme na Nialla. Jsme domluvení, že se za chvilku sejdeme v parku a půjdem se nějak projít, možná potom i někam na rychlou večeři.

Vlezl jsem dovnitř domu, ale bylo tam zatím nějaké ticho. 

Vypadá to, že tady ti dvá ještě nejsou. Vešel jsme nahoru, ale když se po prvním kroku do pokoje ozval Harryho hlas, neskutečně jsme se lekl.

„Ahoj" řekl a tím mě moc vyděsil.

„Uh, ahoj" odpověděl jsme s těžkým dechem.

„Promiň, nechtěl jsme tě vyděsit" omluvil se s lehkým úsměvem. 

Podíval jsem se na ně a potlačil protočení očí.

Bratr se na mě neskutečně mračil a vypadal, že za chvilku vybouchne.

„Umm, jen si vezmu pár věcí a jdu ven, vrátím se asi až večer" řekl jsem se sklopenou hlavou a pokládal jsem batoh.

„Koho to zajímá?" uchechtnul se můj bratr.

„Jenom - jenom abyste nečekali až přijdu" zatřepal jsme hlavou nad tím, jak hnusně se mnou můj vlastní bratr, dokonce dvojče, baví.

„Ty si myslíš, že bychom na tebe čekali? Klidně se ani nemusíš vracet, stejně by jsi nám tady nechyběl, jenom je problém, že ty ani nemáš kam jít" uchechtnul se a upřímně, tohle mě ranilo.

Rychle jsem si jen vzal peněženku a vyběhl jsem co nejrychleji z domova. Ano, byl jsem zvyklý na nadávky a různé narážky, ale tohle mi bratr ani otec nikdy neřekli. 

Tlačili se mi slzy do čí, ale snažil jsem se je nepustit ven. I když tady nikdo moc nechodí, nechtěl jsme brečet. Ne teď, když se mám za chvilku sejít s Niallem. Mám sice ještě asi čtvrt hodiny, ale stejně by to potom nejspíše poznal, měl bych oteklé oči a... však to asi znáte.

sedl jsem si na lavičku, kde bych se už měl sejít s Niallem a rozhodl se tady na něj počkat. Zatím popřemýšlím o všem, co se teď poslední dobou stalo.

Harryho pohled

Když Louis odešel z pokoje, bylo mi ho celkem líto. Myslím si, že si tohle nezaslouží. Sice nevím, co se mezi nimi stalo, nebo co Louis udělal, ale přijde mi jako dost fajn kluk. Možná až moc fajn kluk.

„Nemyslíš, že to bylo moc?" zeptal jsme se Williama, když Louis vyběhl z domu ven rychlostí blesku a nešlo si nevšimnout toho, že skoro brečel.

„Proč by mělo? Řekl jsme jen pravdu" pokrčil rameny a dál si hrál s mýma vlasama. 

„A udělal něco špatného, za co si tohle zaslouží?" zeptal jsme se znova.

„On tady prostě nemá být. Já ani táta ho nemáme rádi, jediná máma ho měla ráda, ale tak ta už tady s náma neni" 

„Ale proč tady nemá být? Co udělal? Vždyť je stejný jako ty, jste dvojčata a to doslova stejní, jen máte jiný styl" ptal jsme se dál.

„Už nikdy neříkej, že jsme stejní, nejradši bych sním neměl nic společného. Vždyť vždy když někam jde, tak všechny kolem něj jen ztrapní a tak. Není normální" 

„Já si ale myslím, že je to pořád tvůj bratr, tak by si se k němu měl chovat trošku lépe" 

„Prosím, nepleť se nám do vztahů a vůbec, nebavme se o něm, nechci si kazit den" řekl nejspíše jako poslední slovo o Louim a začli jsme se bavit o něčem jíïném.

Ale vážně, proč je na něj tak hnusný? Jsou doslova stejní, jen jejich styl je odlišný.