Dvojče - Larry Stylinson CZ

12

Louiho pohled

Vydržel jsem nebrečet, ale mám ještě stále celkem na krajíčku. Snad to vydržím před Niallem a neukážu mu, jak slabý jsem.

„Čau Loui!" křičel na mě už celkem z dálky.

„Ahoj!" snažil jsem se znít tak vesele jako on.

„Je ti něco?" zeptal se. Sakra, jak to může poznat?

„Umm, ne, to je v pohodě" řekl jsem a sklopil hlavu, protože se mi do očí už zase prodraly slzy. Mám to tak vždy. Jsem vždy nějakou dobu v pohodě a nechce se mi brečet, jenže když se někdo zeptá, co se stalo, nebo jestli mi něco je, tak se mi zase začne chtít brečet. Jsem ubrekánek.

„Vidím, že něco neni v pohodě, tak mi to klidně řekni, jsem tady pro tebe" dal mi ruku na rameno.

„Nechci před tebou brečet" řekl jsme popravdě a jedna slza se mi přes okraj oka dostala.

„Notak, nevadí mi to a každý si někdy musí pobrečet" sedl si na lavičku vedle mě. 

„Uff, dobře" 

„Tak mi řekni, co se stalo" pobídl mě.

„Když jsem přišel domů, bratr s Harrym už byli nahoře. Nevěděl jsme to a tak mě to potom vyděsilo, ale o to nejde. Říkal jsem jim, že jdu s tebou ven a asi ještě to, že nevím, kdy se vrátím. snažil jsem se to nějak vypustit z hlavy, takže si to tolik nepamatuju, ale myslím, že mi řekl něco jako že ho nezajímá kdy se vrátím, že se ani vracet nemusím, ale je problém, že já nemám kam jinam jít" otřel jsme si svoje tváře od slz. 

„Kdyby se něco stalo, tak můžeš kdykoliv přijít k nám. Rodičům to vadit nebude a navíc, mamka si tě celkem oblíbila" řekl a usmál se.

„Díky, Nialle" poděkoval jsme mu, protože to pro mě dost znamená.

„Nemáš za co a klidně zůstaň hned dneska, pochybuji, že se ti chce domů, po tom co ti dnes bratr řekl. Alespoň mu ukážeš, že máš kde být" 

„Vážně, děkuju Nialle. Jsi moc hodný a jestli bych mohl, tak bych klidně zůstal u vás" 

„Jasně, že jo, jsi u nás doma vítaný" usmál se. Ale co s věcma?

„Věci ti půjčím, dneska už tě k vám domů nepustím" řekl, jakoby mi četl myšlenky.

„Díky" 

„Nemusíš pořád děkovat a pojď, půjdeme rovnou k nám a potom si někam zajdeme na večeři, protože dneska doma nemáme navařeno" řekl a zvedl se z lavičky.

Rozešli jsme se k němu domů, kde už jsem jednou byl. 

Jestli si to dobře pamatuju, tak jeho tátu jsme ještě neviděl, ale jeho mamka na mě působí jako moc hodná paní.

Přišli jsme k jejich domu a oba jsme vešli dovnitř.

Sundali jsme si boty a šli jsme do obýváku, kde dnes byl i jeho táta.

„Dobrý den" pozdravil jsem a Niall pozdravil taky.

„Ahoj, Loui!" pozdravila mě jeho mamka.

„Ahoj, Loui" pozdravil mě i jeho táta. Umm, nejspíše mu moje jméno došlo podle toho, jak mě pozdravila Niallova mamka.

„Mami, dneska u nás Louis přespí, nevadí to, že ne?" spíše to oznámil, než se zeptal.

„Jasně, jenom tady nemáme žádné hotové jídlo, ale vy si určitě něco uděláte nebo objednáte, že ano?" řekla jeho mamka.

„Jasně, jdeme do pokoje, čauuu!" zakřičel Niall a tak jsme se vydali do jeho pokoje. 

„nevadí ti, že budeme spát spolu na mojí posteli? já si myslím, že je dost velká, ale jestli ti to vadí, tak půjdu klidně pro matraci" 

„Ne, jestli to nevadí tobě, tak klidně můžeme oba spát na tvojí posteli" pokrčil jsem rameny.

„Dobře, věci ti potom dám. Mám už celkem hlad, Nepůjdeme se už někam najíst?" řekl Niall. Má stále jenom hlad, ale i tok je hubený. Nechápu to.

„Klidně, taky už bych si asi něco dal" řekl jsem a oba jsme se zase rozešli ven.

„nejblíž je tady asi mekáč, zajdeme tam?" zeptal se mě, když jsme vyšli z jejich domu.

„Klidně, je mi to celkem jedno" pokrčil jsem rameny.

„Tak jo" kývnul hlavou Niall.

Celkem dlouho jsem nebyl v mekáči, takže se tam i celkem těším. 

Došli jsme tam a vešli jsme dovnitř.

„Půjdeme si to objednat k těm tabulím co tady jsou a nebo k pokladně?" zeptal se.

„Já si myslím, že je to lepší u těch tabulí" řekl jsme a tak jsme se k jedné vydali.

Jako první jsme si objednával já. Vzal jsme si double cheseburger a potom jsem to přenechal niallovi.

On tam začal objednávat dost hodně věcí na to, že to bude jíst jen on.

Byl u toho celkem dost dlouhou dobu a potom to zaplatil, protože já nemám kartu.