Dvojče - Larry Stylinson CZ

20

„No, tak nám ho předtav" řekl ten druhý, který tady byl.

„Hej, je to můj bratr, tak si zase nemusíte hrát na namachrovaný frajírky jak poprvý přede mnou, takže se laskavě uklidněte a snažte se ho normálně poznat, zas tak divnej fakt neni i když tak možná vypadá" uchechtnul se a já jsem se vedle něj neudržel, takže jsem se musel taky lehce uchechtnul.

„Tak jo no, povídej" řekl jsem.

„Je to Louis, ne neni to Lewis, takže ho tak nevolejte. Je to sice moje dvojče, ale je to takovej trochu ťunťa, protože si žije život v obláčcích kde má svět celej růžovej, takže opravdu nepochopí vaše super vtipy. snažte se k němu chovat jako ke všem, on to zvládne" řekl můj bratr.

Když tak nad tím přemýšlím, za ten den nebo dva mě stihl poznat dost dobře. Možná bych svůj růžovej svět mohl trochu změnit, to je pravda.

„Chceš cigaretu?" zeptal se jeden. To nabízejí cigarety na potkání?.

„Ne, díky" řekl jsem celkem potichu.

„Měl už si vůbec někdy cígo?" zeptali se.

Tohle neví ani bratr, ale asi to není nic, za co bych se měl stydět.

„Ne, neměl" odpověděl jsem jim.

„Tak to zkus, nic to neni" řekl ten s tmavší pletí.

„Ne, vážně, nechci" odporoval jsem dál.

„Hej, brácha notak, zkus to" řekl ten druhý, kterého neznam.

Není tady někde Niall, abych se od nich mohl vypařit?

„ne, nechci"

„Pojď, nebuď sračka" řekl můj bratr a já pomalu ztrácel energii na to, abych jim stále odporoval.

„To vole, je ti šestnáct, jsi horší než ty jedenácti-letý děti" protočil očima ten druhý.

„Prostě jen nechci zkusit cigaretu a ničit si tím zdraví" řekl jsem a pokrčil rameny.

„hej Wille, tohle je fakt tvuj bratr? Měl bys mu vysvětlit jak funguje život aby si ho aspoň trošku užíval. Takhle se s nim nedá bavit, ani si s náma nedá cigaretu a pochybuju, že se s nim po prvních chvilkách bude dát bavit" řekl ten s tmavší pletí.

Nemám tady nervy na to, jak se tady teď budou bavit o tom, že jsme divný.

Rychle jsme se od nich otočil a šel někam daleko od nich. Nebudu u nich, když ani nedokážou pochopit, že si prostě nechci ničit zdraví. Myslel jsme si, že můj bratr mě třeba nutit nebude, ale nějak jsem si o něm myslel moc.

Rychle jsem se se sklopenou hlavou dostal dál od nich, ale potom se kousek ode mě ozval Harryho hlas.

„Loui? Jsi v pohodě?" zeptal se.

Nic jsme neříkal, ale jedna slza se mi přehoupla přes okraj. Je to tak vždy, když se mě někdo zeptá. Celou dobu jsem v pohodě, ale potom když se někdo zeptá jestli jsem v pohodě, rozbrečím se.

Přišel ke mně a přitáhl si mě do objetí. Byl jsme v jeho náruči strašně malej.

Krásně voní. Miluju jeho objetí.

„Co se stalo?" zašeptal.

Neodpovídal jsme, ale on se ode mě za chvilku trochu odtáhnul.

„Pověs mi to"

„J-jen jsem odmítal zkusit cigaretu, n-nevím proč brečím" řekl jsme a v tu chvíli jsme se cítil jako největší ubrekánek, protože vlastně brečím bezdůvodně.

„Co si u nich dělal?"

„J-já jsme se usmířil s Willem a chtěl mě s nimi seznámit" vysvětlil jsme situaci.

„Je dobře že jste se usmířili, ale teď nejdeš do školy, protože mi nepřijdeš v pohodě"

„Ne, to je v pohodě, já do školy musím" řekl jsem hned. I když byla pravda, že jsme se ani necítil moc dobře. Jak to ví?

„Pojď k nám, vím o vašem vztahu s tátou" řekl a pomalu se vdával na cestu, nesjpíše tedy k nim, ale já úplně nevím, jestli je dobré jít k nim.

„Ne, to je v pohodě, Harry, nedělej si starosti" řekl jsme a otřel si tváře od slz.

„Loui, neodmlouvej"

„Harry, ne, to je v pohodě" řekl jsem a doufal, že mě normálně pustí do školy.

„Když to nejde jinak, tak to půjde takhle" lehce jsme vyjekl, když si mě vzal do náruče.

Obmotal jsme svoje ruce kolem jeho krku a držel se ho jako klíště.

„Harry, jsme těžký, pust mě" řekl jsme a doufal, že tak udělá.

„Nepustím tě a ponesu tě takhle až domů, takže si na chvilku zvykni" řekl jako nic a dál mě nesl.

Dobře, tohle je asi marný.