Dvojče - Larry Stylinson CZ

23

Vešel jsem do pokoje a on ještě stále spal. Měl bych ho teď ale vzbudit, protože potom nebude spát v noci.

„Lou?" lehce jsem s ním zatřásl a on se hned probudil.

Probudil se celkem trhnutím, byl celý zadýchaný a rozhlížel se všude okolo. Po chvilce se ale uklidnil.

„Co se děje?" zeptal jsem se ho.

„Měl jsem sen, že.. to je jedno, prostě špatný den" řekl a já pochopil, že mi to neřekne asi ani kdybych chtěl.

„Dobře. Vzbudil jsem tě proto, že se bojím, že kdybys spal teď, tak nebudeš spát potom" řekl jsem a on kývnul.

„Už jsou tady moje rodiče, ale ví o tobě, možná sem ani nepřijdou"

„Nevadí jim, že jsem tady?" zeptal se.

„Jasně, že ne, jsou rádi, že někomu pomáhám" řekl jsem.

„Dobře" řekl.

„Nemáš hlad, nebo něco?" zeptal jsem se ho, kdyby náhodou.

„trochu žízeň" řekl mi a já jsem se tedy vydal dolů, kde mu udělám další čaj, protože ten předtím už vypil, ale nechal jsem tam hrnek.

„Hned jak jsem ho udělal jsem šel zase nahoru za Louim.

„Měl bys jít k doktoru" řekl jsem a podal mu hrnek s čajem.

„Ne, to mě prosím nenuť" řekl.

„Musíme přece vědět, co ti je" řekl jsem mu, protože k doktoru přece musí.

„Já nechci do nemocnice a ani nikam jinak kde to jako nemocnice smrdí, to mě nedonutíš, to půjdu radši domů, kde to po pár dnech přejde"

„Myslíš si, že s tvým tátou doma by ti to za chvilku přešlo? Proč se prostě nenecháš odvézt do nemocnice, kde se na tebe jenom kouknou a řeknou ti, co ti je" pomalu jsem začal být naštvaný, ale ani jsem k tomu moc neměl důvod.

„Prosím, nechci nikam, za pár dní to bude dobrý, věř mi, klidně to doma vyležim a budu zase jako rybka" snažil se mě přesvědčit.

„Klidně to doma vyležíš? Tak prosím, jdi za svým otcem, on ti vysvětlí, jak si to vyležíš, proč jsem tě sem vlastně vzal, viď" řekl jsem už dost hodně naštvaně. Nemám zrovna dvakrát silné nervy.

Podíval se na mě se slzami v očích, ale já bylo mi to teď jedno, protože jsem na něj měl nervy.

Vstal z postele, popadl svojí mikinu, kterou si ani nebral na sebe a běžel dolů po schodech.

Nechal jsem ho, ať si jde.

Teď přijde domů a jeho otec po něm hned určitě bude něco chtít.

Bude mu ještě hůř.

Sakra vždyť ho přece nemůžu nechat nemocného u svého otce.

Dobře, budu doufat, že se sem vrátí a nebo že jenom vyběhl na chodbu, protože jsem ho potom už neslyšel.

---

Uběhlo už patnáct minut, ale já jsme možnost že se sem ještě vrátí škrtnul asi po dvou minutách, co jsem si to usmyslel.

Vzal jsme si na sebe jen mikinu a šel jsem dolů.

„Co se tam sakra stalo, že před chvilkou ten kluk vybíhal s pláčem?" zeptala se mamka.

„Je to Louis a přetekly mi nervy" řekl jsme rychle a vyšel jsem ven.

Hned jsem se dal na cestu k Tomlinsonovým, jestli jim tak můžu říkat.

Zaklepal jsem tam na dveře a za chvilku mi přišel otevřít Louiho otec.

„Zdravím, můžu prosím za Louim?" zeptal jsem se.

„Za Lewisem?" to snad ani neví, jak se čte jméno jeho syna?

„ano, prosím, potřebuju ho vidět"

„Asi jo, ale nejdřív dovaří" řekl a odstoupil od dveří.

Vešel jsem dovnitř a už ze dveří jsem viděl Louiho ve stále té samé mikině u plotny. Hned jsem šel k němu.

„Lou" řekl jsem opatrně a on se na mě s brekem otočil.

„P-prosím, jdi pryč" řekl mi a dál vařil. Bylo to nějaké maso s rýží.

„Ne, půjdeš zase zpět ke mně, neblázni. Omlouvám se ti, nechtěl jsem na tebe takhle vyjet, ale naštvalo mě to, že nechceš k doktoru" řekl jsem a on neodpovídal, jen vzlykl.

Opřel jsem se o linku a koukal se všude okolo. Pochybuji, že tady uklízel někdo jiný než Louis.

On si vyndal talíř a jídlo z pánve dal do něj. 

I s příborem to odnesl tátovi a přišel ke mně,

„Co chceš, Harry? Doufám, že ti alespoň udělalo dobře to, jak jsem se ztrapnil před tvojí rodinou" řekl a rozběhl se ke schodům nahoru.

Nestihl uběhnout ani dva metra a já jsem ho schytil.

Hned jsme ho vzal do náruče a i přes to jak moc se vrtěl, donesl jsem ho tak až k nám.

Položil jsem ho do postele, kde potom už jenom brečel.

Lehl jsme si vedle něj a obejmul jsme ho. Je mi ho líto. Nechal jsem ho ať se vybrečí a potom uvidíme, co dál. Zajdu jeho otci říct, že bude Lou teď nejméně týden u nás.

„Promiň" omluvil se z ničeho nic Louis.

„za co se omlouvás?" zeptal jsem se ho.

„Brečím tady jako malé mimino, kvůli tomu, že nechci do nemocnice. Až moc mi to připomíná maminku a nedokážu se udržet"

„To bych se já měl omluvit, že jsem tě takhle vyhodil. Promiň. Budeš tady ale teď na nějakou dobu u mě" rozhodl jsem a na to už nic neřekl.