Poslední panna

Prolog

Ucítila jsem ledovou vodu, která mě při dopadu celou obklopila. Nadechla jsem se v naději, že se někde v mé blízkosti ukrývá kyslík. Chlad do mě řezal, jako nůž a kámen přivázaný řetězem k mé noze mě táhl stále níž.
Najednou jsem ucítila prudkou bolest. Staré rány se mi otvíraly, zlomené kosti znovu lámaly a hlava mi třeštila. Plíce jsem měla plné vody. Řezavá bolest po stranách mého krku, tupá bolest v obličeji, štiplavá po celém těle ztrácela jsem přehled. Do očí se mi draly slzy a proudily přes zavřená víčka. Myslela jsem, že aspoň smrt nebude tak bolet.

Na dlouhou dobu mě ovládla temnota.

A pak jsem otevřela oči.

Moje pocity se daly popsat jedním slovem. A to slovo bylo... ...touha. Jo, touha. Toužila jsem, ani nevím po čem, ale vím, jak to dopadlo.

Vrak pirátské lodi, která ke mně připlula, už dávno leží na mořském dně. Necítím vinu, i když bych možná měla. Teď už je ale na lítost pozdě. Můj zpěv už zničil nespočet lodí, věcí, životů. Ne protože k nim cítím nenávist, ale nejsou mi ani lhostejní. A ne ani nemyslete na to, že by mi na nich snad záleželo. Prostě k nim necítím nic.

Jenom tu touhu zpívat, pokaždé když se přiblíží.