Na jednu stranu jsem byla smutná, ale také jsem věděla, že mi to nepomůže.
Nebyla to moje chyba. Nemohla jsem to ovlivnit.
Minulost už byla napsaná.
Špinavá cela nedělala mé kůži dobře. Byla čím dál křehčí. Konec by stejně přišel brzy, má pokožka se nyní podobala víc křídlům motýla než kůži člověka, bílé puchýře se zvětšovaly a sebemenší dotek mi působil krvavé šrámy doprovázené mučivou bolestí.
Možná bych mu měla poděkovat, že mi pomůže, mé utrpení co nejdříve ukončit.
Ale jak se děkuje člověku, který vás zradí, zlomí, zabije...
Bylo to tak. Umřu díky němu. On byl, je, a vždy bude příčinou mé smrti. Ale proč?
Tolik nenávisti kvůli jedné odlišnosti. Tolik zloby pro nic. Tolik smutku za smrt.
Zaslechla jsem železný klíč v zarezlém zámku. Povolil řetězy, aby mě už nepoutaly ke zdi a táhl mě za sebou vstříc ledovému oceánu.
Vzhlédla jsem k jeho chladným očím bez soucitu a pronesla poslední slova svého života.
„Odpouštím ti"
ČTEŠ
Poslední panna
FantasiaUcítila jsem ledovou vodu, která mě při dopadu celou obklopila. Nadechla jsem se v naději, že se někde v mé blízkosti ukrývá kyslík. Chlad do mě řezal, jako nůž a kámen přivázaný řetězem k mé noze mě táhl stále níž. Najednou jsem ucítila prudkou bol...
