Poslední panna

Kapitola III.

Pak už se mé smysly otupily a já bloudila věčnou tmou až do chvíle, než se ve mě opět vzbouřila touha.

Zavětřila jsem. Opět jsem se mohla hýbat. Červené korály ustoupily a mé smysly se opět probudily. Otočila jsem se na břicho, zapřela se rukama o bližší z korálů a lehce pohla ploutví. Rukama s propletenými palci jsem pomalu odhrnovala vodu z vrchu a jemným vlněním jsem postupovala výš.

Posadila jsem se na nejbližší kámen a z mého hrdla se začla linout píseň moře, kterou jsem uměla jenom já. Koráb se blížil. Útesy už nedočkavě čekaly na nové návštěvníky ostrova. Nikdo se na něj sice nedostane, ale i tak.

Zamračila jsem se. Neslyší mě nebo co? Loď stále držela kurz a nebezpečně se blížila k ostrovu. Seskočila jsem z kamene a plnou rychlostí mířila k ní. Ruce jsem si nechala porůst tvrdými šupinami a těsně před nárazem si jimi vykryla hlavu.

Au. Bolelo to, ale stálo to za to. V lodi se objevila díra, která se začla rychle plnit vodou.

Vyplavala jsem nad hladinu a všimla si několika lidí, kteří spouštěli z paluby záchranné čluny. Pak jsem ho zahlédla. Pravděpodobně kapitán lodi byl vysoký, štíhlý mladík s lesklými oříškovými vlasy, které mu vlály ve větru. Nebyly nijak dlouhé, ty nejdelší mohly mít tak deset centimetrů, ale i tak byly dost dlouhé, aby si s nimi mohl vítr pohrávat.

Ještě chvíli jsem ho bezostyšně pozorovala, ale ve vteřině, kdy se na mě otočil jsem zmizela pod hladinou.

Už třetí loď se dostala na břeh. Dělala jsem do člunů díry, děsila lidi svýma žlutýma očima, nebo na ně dokonce cenila zuby, ale nic nepomohlo. Sice se mi podařilo stáhnout několik z nich pod vodu, dokud byli ještě na hloubce, ale zbytek se pomalu dostával k pobřeží.
Nemohla jsem to vzdát, i když jsem chtěla. Něco mě nutilo pokračovat. Necítila jsem beznaděj, vztek nebo zoufalství. Jenom tu bolest vždy, když jsem se pokusila přestat.