Začalo to, když mi bylo šest. Moje kůže byla najednou křehčí a křehčí. Pomalu bělala až se proměnila v křehkou bílou síťku, která už mě nedokázala ochránit před nárazy a doteky. Spousta lidí si kvůli tomu myslela, že jsem prokletá, zrůda.
Sama jsem nevěděla, co si o tom myslet. Každé malé zranění pro mě bylo trestem za chyby, které jsem neudělala.
Každý den z těch právě uplynulých deseti let se pro mě stával utrpením a bolestí. Kdybych neměla jeho, už bych tu určitě nebyla. Každý pohled na něj mi dodával energii žít další den. Přesto jsem cítila, že dalších deset let plných utrpení bych už nezvládla. Cítila jsem, že konec přichází a věděla jsem, že mé tělo už to dlouho nevydrží.
Vzpomínala jsem na vše s čím mi pomáhal, vše co pro mě udělal. Jak jsem se díky němu cítila líp.
Usmívala jsem se a brečela. Byla to dokonalá směsice štěstí a smutku.
Vstala jsem. Do toho jarního západu slunce zafoukal vítr. Mé lehké bílé šaty se zavlnily, a pak mi zase jemně padly na bílá kolena, pečlivě ovázaná lněnými obinadly. Z rozkvetlých stromů se na mě snesl déšť růžových okvětních lístků a já byla šťastná.
Pod asi deset metrů vysokým útesem se třpytilo dnes nezvykle klidné moře.
Znovu zafoukal vítr. V tu chvíli jsem se otočila a uviděla ho. Dnes jako by mě nic netížilo. Rozběhla jsem se proti němu a skočila mu kolem krku.
V tu chvíli mě má rozedraná kůže nebolela. Po rukou i nohou mi stékaly pramínky krve.
Tehdy jsem ještě nevěděla, že je to naposledy, co vidím západ slunce, že je to naposledy, co mě nic nebolí, že je to naposledy, co jsem doopravdy šťastná.
Do teplého květnového večera se ozval zvuk těžkého železa, které mi nenápadně obemklo zápěstí.
ČTEŠ
Poslední panna
FantastikUcítila jsem ledovou vodu, která mě při dopadu celou obklopila. Nadechla jsem se v naději, že se někde v mé blízkosti ukrývá kyslík. Chlad do mě řezal, jako nůž a kámen přivázaný řetězem k mé noze mě táhl stále níž. Najednou jsem ucítila prudkou bol...
