Šla jsem lesem. Prodírala jsem se nízkým porostem, který se sice převážně skládal jen z kapradin, ale stále zanechával na mé kůži bolavé rány. Nijak mě to nevyvádělo z míry, jelikož jsem si na tento druh bolesti, pokud se to tak dá vůbec říct, dávno zvykla. Kapradiny pomalu vymizely. Rozloučila jsem se s posledními stromy a vyšla z lesa.
Cíl mé cesty už byl nadosah. Rozběhla jsem se vstříc moři s jeho třpytivými vlnami. Voda mi jemně omývala prsty na nohách a otupovala bolest. Bylo to něco za něco. Po pár minutách příšerné bolesti, kdy se sůl dostávala do ran, zabodávala se tam jako tisíce nožů a štípala, ustalo všechno. Bolest odezněla a svět zesvětlal. Pak jsem mohla v klidu přemýšlet. Lehla jsem do vody celá...
Zajímá mě kolik času mi zbývá. Upřímně jsem realista. Takový ten optimistický typ realisty, který přestože zná nepříjemnou realitu, je schopen se sní smířit a přijmout ji s úsměvem. Mít radost z maličkostí a považovat každou další sekundu života na tomto světě za dar.
Ležela jsem tam, v té slané vodě, která mi slepovala vlasy a s úsměvem na tváři jsem si plně uvědomovala, že konec se neodvratně blíží. Moc dobře jsem věděla, že mé rozbolavělé, rozedrané tělo potřebuje odpočinek. Už od začátku bylo jasné, že se dospělosti nedožiju. Už tak jsem překonala očekávání o pět let, tak proč nebýt šťastná?
Spokojená s minulostí, hrdě čelit budoucnosti...
ČTEŠ
Poslední panna
FantasyUcítila jsem ledovou vodu, která mě při dopadu celou obklopila. Nadechla jsem se v naději, že se někde v mé blízkosti ukrývá kyslík. Chlad do mě řezal, jako nůž a kámen přivázaný řetězem k mé noze mě táhl stále níž. Najednou jsem ucítila prudkou bol...
