Poslední panna

Kapitola II.

Světlo. Přibližovalo se a odráželo od mé třpytivé pleti. Pak už zněl do vln pouze omamný zpěv a třesk lodi rozbíjející se o skálu.

Moře pohltilo zlo, které připlouvalo a to druhé zlo, totiž já, jsem necítila nic. Jen jsem zpovzdálí sledovala další loď klesající ke dnu. Pak jsem ucítila to co vždy, když byla moje práce vykonána. Motala se mi hlava a já zklouzla z hladkého kamene. Chapadla temnoty mě stáhla zpět do hlubin moře a uvěznila v kouli proudů v přízračném bezvědomí. Řekla bych, že jsem to nesnášela, ale to by byla lež. I když jsem si upřímně přála to nesnášet, nemohla jsem. Takový luxus cítit něco jiného než tu vražednou touhu jsem neměla. Kdysi jsem se vzpírala, ale nemělo to smysl, akorát to mnohem víc bolelo. Proto jsem se nebránila, pulzující bolest projížděla celým mým tělem a postupně se stupňovala. Toužila jsem křičet a řvát, ale z úst mi unikly pouze bublinky zadržovaného vzduchu. Oči jsem měla opět žluté s černým proužkem uprostřed, ruce a hrudník porostlé černými šupinami, malé vlající tyrkysové blanky mezi prsty a dlouhé žábry na krku.
Dopadla jsem na rudé korály, které podepřely mé bezvládné tělo. Byly jako svícny. První mi obrostl jako tenký kroužek kolem beder a druhý mě přichytil těsně pod lopatkami. Pak už se mé smysly otupily a já bloudila věčnou tmou až do chvíle, než se ve mě opět vzbouřila touha.