Poslední panna

Kapitola XII.

Nechápala jsem, na co čekal. Chtěl mi způsobit bolest, tak proč ještě neponořil nohy do slané vody. Věděl, že mě to bude bolet.

Tak na co čekal?

Jelikož ten kluk, co přede mnou seděl, byl absolutně nevypočítatelný, netroufla jsem si byť jen hádat, jaké myšlenky se mu prohánějí hlavou. Stejně by se mi určitě nelíbily.
Chvíli si mě zamýšleně měřil, ale poté jsem z jeho výrazu pochopila, že se rozhodl pro nejjednoduší možné řešení.

Prohlížel si mě jako nějaký exponát na výstavě.
Aniž by že mě spustil zrak, zapřel se rukama za zády a pomalu se přisunul blíž.

„Jak jsi stará?“ bez odpovědi. „Máš jméno?“ zarytě jsem mlčela. „Jsi tu sama?“stále žádná reakce.                   „Jsi poslední?“ Ano. Snad.
Věděla jsem o co se snaží. Odváděl mou pozornost. Chtěl, abych se soustředila na jeho, minimálně pro mě naprosto nepodstatné otázky, a zároveň se ze mě snažil dostat i odpovědi. Snažil se mě znejistit, aby pak mohl zaútočit.

Zvedla jsem hlavu a pevně stiskla rty tak, aby to viděl. Nevím, kde se ve mně ten vzdor vzal. Vlastně to ani nebyl pocit. Nebyl to vzdor.
Tak co to mělo znamenat?

Ať to bylo cokoliv. Svou reakcí jsem mu dávala jasně najevo, že s ním nehodlám mluvit a už vůbec odpovídat na jeho otázky.

Přímořský větřík rozčepýřil jeho oříškové vlasy. Odhrnul si na slunci až zlatavý pramen vlasů z obličeje a zatvářil se rozhodnutě. Viděla jsem, jak zatíná zuby, jako by se mu nanejvýš příčilo jen pomyšlení na to, co se chystá udělat.

Posunul se ještě o něco blíž a pomalu do ledové vody ponořil své nohy. Tělem mi projela vlna mučivé bolesti. Zaťala jsem zuby, zavřela oči a křečovitě se držela lana, které mě poutalo. Sesunul se na okraji jezírka níž, takže se moje bolest ještě stupňovala. Když už měl nad hladinou pouze hlavu, takže jsme rázem byli na stejné úrovni, vydala jsem ze sebe přidušený výkřik. Škubala jsem sebou v bolestných křečích a on mě hypnotizoval smutnýma očima, jejichž pohled mi říkal. Vybrala sis to sama, neměl jsem na výběr.

Věta, kterou jsem mu četla v očích, ale nenáležela jenom mně. Bylo v ní zároveň i ujištění pro něj. Totiž, že dělá to co dělá, protože musí.

To všechno jsem pochopila z kratičkého pohledu do jeho očí, ač to má mysl nechtěla pobrat.