Poslední panna

Kapitola XXII.

Moře, jako by mě náhle vyplivlo na břeh. Vykašlala jsem vodu a prudce otevřela oči. Rozestoupili se kolem mě a do obličeje, který byl ještě před chvílí otočený k nebi mi vylili vodu. Přes kašel jsem se sípavě nadechla.

Okolo se ozýval smích...

Bylo jich pět. V očích jim hrála nenávist a škodolibost. Byli zkažení, zkaženější než já.

Dva z nich jsem poznala. Svalnatý Teren, který vypadal, jako by právě prožíval dětský sen a malý kluk Attin. Attin se narozdíl od Terena, tvářil rozpačitě až lítostivě. Bylo nad slunce jasné, že se jeho záliby podstatně liší od Terenových.

Teren přišel až ke mně. Sledoval mě jako lovec sleduje kořist, jako obr mravence, sledoval mě jako odvěkého nepřítele, který vždycky podvádí. Zkřivil obličej a náhle, jen tak zničehonic, mě vší silou kopl do žeber. Bylo slyšet křupnutí. Viděla jsem, jak Attin rychle odvrací pohled. Bolest jsem skoro nevnímala. Byla jsem zvyklá na něco mnohem horšího. Pokaždé, když jsem se vzepřela, cítila jsem tu bolest, bolest, kterou cítili všichni předemnou, mučivou bolest, která mě zžírala zevnitř i zvenčí zároveň. Jako bych se topila a zároveň byla v plamenech, cítila jsem smrt a přežívala v ní.

Zahleděla jsem se do Terenových očí, ale asi jsem ho tím jen hodně vytočila. Byla jsem přesvědčená, že se mu nestávalo zrovna často, že by někdo snášel jeho údery bez zkřivení tváře.
Obličej, na který jsem bezostyšně zírala zbrunátněl. Teren se napřáhl a vrazil mi pěstí do obličeje, což otočilo mou hlavu o devadesát stupňů nastranu. Pomalu jsem se otočila zpátky na něj. Z natrženého rtu mi tekla krev.
V tu chvíli se už ale po Terenovi sápaly ruce zbytku posádky. Všichni si zjevně uvědomovali, že jejich kapitán by s nimi v případě mé smrti neměl slitování.

„Ty bestie! Jen počkej, jen počkej! Já už se postarám o to, abys nedýchala! Zabiju tě! I kdyby mě to mělo stát život! Na duši oceánu přísahám, že budu příčinou tvé smrti!" řval Teren, kterého jen tak tak drželi tři statní námořníci.

Z úst se mi vydral podivný zvuk. V první chvíli jsem ani nevěděla, co to vlastně bylo, jak ho pojmenovat a v druhé jsem zase nemohla uvěřit, že vyšel z mého hrdla. Mé rty byly zkřivené do povýšeného úšklebku a ten zvuk. Co byl ten zvuk? Byl to tichý, téměř neslyšný, ale přesto nepřeslechnutelný smích.