Poslední panna

Kapitola XI.

Zrychleně jsem dýchala abych aspoň trochu zmínila bolest, která mě zžírala, ale nepomáhalo to.

Nic už mi nemohlo pomoct.

Slunce mi stálo přímo nad hlavou a já už to věděla. Nebyla jsem zvyklá být takhle dlouho nad vodou. Nebude dlouho trvat a plíce mi přestanou fungovat, pak se udusím nebo uschnu na slunci. Ani jedno nezní moc příjemně, ale jiná možnost není.

Můj hrudník se zvedal a klesal mými mělkými nádechy. Už jsem nemohla, nešlo to. Slunce pálilo a pálilo a pálilo...
A pak už jsem viděla jen tmu...

Překvapivé na mé smrti bylo, že jsem neumřela. Probrala jsem se, když už na obloze svítily hvězdy.
Zapátrala jsem po příčině mého přežití a taky jsem ji našla.
Přede mnou seděl kluk a prsty něco kreslil do písku. Jakmile zpozoroval svýma jantarovýma očima můj pohyb, napřímil se.

„Máš se dobře siréno?“ zeptal se chladným posměvačným tónem.
Že by mi bylo zrovna dobře, se říct nedalo. Všechno mě bolelo.

Nevím, co se mnou bylo. Zatnula jsem zuby a zachovala kamenný výraz.
Uchechtl se.
„Trucuješ?“ ta otázka byla naprosto zbytečná vzhledem k tomu, že jsem neodpověděla. „Dobře.“zhluboka vydechl. Stále v tureckém sedu si začal pomalu, ale rozhodně sundávat boty.
Ty dopadly o dva metry dál do písku a jeho teď už bosé nohy zabořil do písku.

Nechápala jsem, na co čekal. Chtěl mi způsobit bolest, tak proč ještě neponořil nohy do slané vody. Věděl, že mě to bude bolet.

Tak na co čekal?