Poslední panna

Kapitola VIII.

Ztrácela jsem vědomí, protože stisk pod mým krkem byl příliš silný. Měla jsem mžitky před očima a zásoba vzduchu mi rychle docházela. Byla jsem v pasti.

Těžko říct, jestli ve mně ten únos vyvolal nějaké pocity, ale řekla bych, že spíš ne. Necítila jsem se nějak ublíženě nebo dokonce naštvaně. Cítila jsem... ...ne necítila jsem nic. To je (ne)výhoda realistů. Prostě berou věci tak, jak jsou. Ale jsem já realista? Můžu se vůbec pokoušet považovat za něco podobného člověku?

Myšlenky mi v hlavě vířily a okolní svět více nabýval rysů. Sice jsem stále viděla rozmazaně, ale aspoň něco. Stejně nemůžu být nevděčná.

Sarkastická asi ano....

Konečně jsem si začala všímat svého okolí. Byla jsem po prsa ponořená ve vodě. Ale nebyl to oceán. Dalo by se to popsat jako tůňka. Byla jsem čelem k moři v kulaté díře v písku, zaplněné vodou a obestavěné tmavými plochými kameny. Podle toho, že se hladina zvedla a klesala, jsem usoudila, že je spojená s oceánem. Po pravé i levé straně stál celkem vysoký dřevěný kůl, který byl nahoře vyřezán do V. A to z dobrého důvodu. Do V byl posazen další kůl, který se mi táhl nad hlavou. Ruce jsem měla svázané a dlouhým provazem upevněné k onomu kůlu. Trochu mi to dřelo kůži, ale nebyla to bolest. Co si ti mizerové myslí?
Že se bojím smrti, nebo, že mi dokáží ublížit víc, než na co jsem zvyklá?

Moje zvířecí pudy mě přemohly...
Škubala jsem sebou a zmítala se, ne protože jsem chtěla, ale protože jsem musela. Jako vždycky...

Slyšela jsem kroky. Jelikož byly moje smysly mnohem lepší, než ty lidské museli být příchozí ještě v celku daleko. Přestala jsem sebou házet a všechnu svou pozornost zaměřila na ty zvuky. Bylo jich šest. Ne sedm. Podle toho, jak šli to byli všechno muži a něco táhli. Mělo to jedno kolo....táčky.

Pohyb se zastavil. „Heleme se, kdo se nám to probral.“ozval se hlas s podtónem posměchu a já zvedla hlavu, abych se mohla podívat do jantarových očí mého únosce.