Poslední panna

Kapitola V.

Když jsem otevřela oči, spatřila jsem muže s pádlem, jak se napřahuje, aby konečně ukončil, co nikdy nemělo začít.

Nikdy jsem nebyla tak blízko svému poslednímu výdechu a teď to přijde.

Budu konečně...

„Stop!“ zařval autoritativní hlas kapitána již potopené lodi a muž zkameněl. Za ním zářilo zapadající slunce, takže jsem mu neviděla do tváře, ale bylo mi jasné, že ji zkroutil do nesouhlasné grimasy.
„Ale pane, zabila polovinu posádky“ pokusil se protestovat. „Ticho, Terene. Nevíme, jestli není jediná a my ji potřebujeme, to moc dobře víš.“ Muž řečený Teren se zatvářil nesouhlasně, ale spustil ruku s pádlem podél těla a trochu ode mě poodstoupil.

Chvíli na mě jen zírali, ale pak se mezi členy posádky strhla bouřlivá debata na téma mořská příšera. Tedy já.

Dohadovali se co se mnou a pár jejich nápadů by mě určitě vyděsilo, kdybych toho pocitu byla schopna. Jediný, kdo mi věnoval nějakou pozornost byl sotva dvacetiletý kluk s krásnými oříškovými vlasy a očima pronikavé světle hnědé barvy. Měřil mě pohledem s opovržením a smutkem ve tváři. „Jsi vážně nádherná.“ řekl. Věděla jsem, co bude následovat. Řekne mi, že nevěří, že jsem bezcitná příšera, jak se o mně říká a pustí mě. Možná se i dobrovolně nechá utopit. Po těchto slovech, jsem věděla že je v mé moci. Neuvěří co jsem ani čeho jsem schopná a tvrdě na to doplatí.

Sledovala jsem dětskou tvář se světlýma očima. Výdech, nádech. „Jen škoda, že patříš k nim.“ Smutek a nenávist. To jsem slyšela z jeho slov, viděla v jeho obličeji. Význam jeho slov jsem velmi rychle pochopila a pocítila to uvědomění plnou vahou. On nebyl v mé moci, on ne.

On mě jít nenechá.