Poslední panna

Okovy

Tři dny. Jen dvě noci. Teoreticky jen dva dny. Od poledne do poledne. Plus mezitím den.

Bylo mi do breku. Za dva dny zemřu. A ty dva dny nestrávím, jako nějaký veselý svobodný člověk. Ne. Poslední hodiny mého života budu zavřená v cele, vězněná lidmi, které jsem znala a mučená vlastní naivitou.
Myslela jsem, že mu na mně záleží, věřila jsem, že mě má rád.

Ležela jsem na studené zemi a přesto, že bylo léto, jsem se třásla zimou.

Přišel. Prostrčil mezi mřížemi malý hrnek, plný zakalené vody. Potřeboval abych žila už jen dva dny. Bez jídla to zvládnu.

Zvedla jsem hrnek ke svým roztřeseným namodralým rtům a trochu usrkla. Musí mi to vydržet do zítra.

„Je mi zima..." oznámila jsem mu tichým ze zimy trochu chraplavým hlasem.

„Ještě pořád tě můžeme upálit. Ale nestvůrám poslední přání neplníme." škodolibě se uchechtl.
V očích mě pálily slzy a já se ani nepokoušela jim vzpírat.

„Co jsem ti kdy udělala?" zeptala jsem se ho. Mělce jsem dýchala.

„Vstoupila jsi mi do života." odpověděl mi klidně. Slzy už mi tekly po tvářích.

„C-co js-sem u-udělala?" dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. Sledovala jsem ho prosebným a nechápavým pohledem plným smutku a pocitu zrady.
Zatvářil se znechuceně.

„Existuješ." propálil mě pohledem a já sklopila hlavu. Pokývala jsem, že rozumím a počkala, až odejde. Teprve, když jsem zaslechla, jak za ním zabouchly dveře pohlédla jsem tím směrem a dovolila si, rozplakat se naplno.