Poslední panna

Kapitola XVI.

Jakmile jsem si kousla, ucítila jsem, jak moje tělo porůstá šupinami. Jako by se něčemu bránilo. Ta žlutá věc neměla chuť. Žádnou.

„Snědlas to i se slupkou." upozornil mě. Letmo jsem na něj pohlédla, ale hned se dál věnovala jídlu.
„Tobě to chutná?" podivil se. Tentokrát jsem jen pokrčila rameny.
„Cítíš vůbec, že je to kyselé?" Zvedla jsem jedno obočí a on si rukou pročísl vlasy.

„Aha." ozval se ještě, ale pak už mlčel.

Dovázal uzel na laně, které připevnilo mou volnou ruku zpět ke kůlu. Tentokrát byly mé ruce dál od sebe, aby jedna nemohla osvobodit druhou.

„Víš příšerko, nevím, co s tebou mám dělat. Potřebuji jen jedinou tvoji slzu, ale ty nic. Je mi to líto, omlouvám se."

Opravdu se tvářil smutně. Teprve teď jsem si všimla, že něco skrývá za zády. Obešel mě a...

Bič mi projel masem na zádech a roztrhal mou kůži na cáry. Nevyjekla jsem, i když jsem sebou trochu škubla. Moje tělo se v tu chvíli začalo obalovat lesklými černými šupinami.

Už se napřahoval, že mě tím udeří znovu, když ztrnul.
Bylo to s ním jako na horské dráze. Jednou byl smutný, podruhé vysměvačný, jednou se o mě staral, podruhé byl rozhodnutý mi ublížit a potřetí se zastavil, zpomalil, změnil záměry a začalo to nanovo.

„Siréno, tobě už někdo předtím takhle ublížil?"zkoumal mě tentokrát lítostivým pohledem. Cítila jsem bolest v ráně, která přesně překrývala jizvu po poslední ráně bičem, co jsem kdy předtím dostala.
Zatla jsem zuby. A mlčela.
Moje tělo už bylo celkově změněné do podmořské podoby, takže už jizvy po mém předchozím bičování nemohly být vidět.

Mladičký kapitán si ke mně klekl, jemně mě pohladil po rameni. Bolelo to jako tisíce nožů, ale to mi bylo jedno. Tentokrát mě chtěl uklidnit a já to věděla.

„Promiň, nemusíš se bránit. Už ti neublížím." z jeho slov sálala taková ta tichá upřímnost a nutila mě měnit se zpět.
Nevěřila jsem mu. Lhal. Ale stejně jsem se naivně vracela do bezbranné podoby.

„Tak promluv Siréno, kdo ti to udělal"