Poslední panna

Kapitola IV.

Necítila jsem beznaděj, vztek nebo zoufalství. Jenom tu bolest vždy, když jsem se pokusila přestat.

Plavala jsem blíž a blíž k pevnině. Věděla jsem, že mělčina je pro mě nebezpečná, ale měla jsem snad na výběr? Odpověď známe jistě všichni.

Vyskočila jsem z vody a přeletěla přes jeden člun. Popadla jsem jednoho chlapíka a zahučela s ním zpět do moře.

Moře bylo šťastné, protože já jsem nemohla. Potápející se loď byla prázdná. Na břeh se dostalo sotva deset mužů. A pak jsem je zahlédla.
Ty oříškové vlasy.
Poslední, na kterého jsem ještě mohla. Poslední, který nebyl ani zachráněn ani utopen. Rozloučil se se svou lodí a skočil šipku z paluby přímo do vln. Okamžitě jsem se za ním vrhla. Na člověka byl celkem rychlý, ale já byla rychlejší. Mezera mezi námi se rychle krátila, ale stejně tak i prostor mezi ním a písčitou pláží.

Chytla jsem ho za nohu. Uff, to bylo těsné. Táhla jsem ho z mělčiny dál od ostrova, ale šlo to pomalu. Pořád se nevzdával a pokoušel se dostat se ke břehu. Najednou jsem ucítila škubnutí.

Zatmělo se mi před očima. Možná to bylo tou prudkou ránou do hlavy, možná jsem ztrácela vědomí, možná jsem umírala anebo to bylo pevně stisknutými víčky, jak se ozval pud sebezáchovy. Chtěla jsem se bát, chvět se jako osika, cítit zlost, zoufalství nebo štěstí, že konečně odejdu z tohoto pekla, že konečně opustím své podmořské království a zmizím z povrchu země, že umřu. Ale ne. Ti pitomí lidé mě snad chtěli dál mučit mojí vlastní ubohou existencí.

Už jsem si nemohla pomoct. Všechny myšlenky se mi v hlavě prohnaly během vteřiny, ale mě to přišlo jako roky. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem muže s pádlem, jak se napřahuje, aby konečně ukončil, co nikdy nemělo začít.

Nikdy jsem nebyla tak blízko svému poslednímu výdechu a teď to přijde.

Budu konečně...