Poslední panna

Kapitola XIV.

Nic víc si nepamatuju. Co se mi ale vrylo do paměti bylo, že jsem v tom snu něco cítila.

Byla jsem totiž doopravdy šťastná.

Poprvé, co si pamatuju, jsem cítila takový divný pocit v břiše. Nemohla jsem přijít na to, co za to může, tak jsem se to snažila ignorovat.

Krok, krok, krok a tiché žuchnutí, jak dopadl zadkem na zem do tureckého sedu.

„Nazdárek, " pozdravil mě. „jak jsi se vyspala?" mírně jsem zvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. Zasmál se.

„No jistě, zase se dočkám jen mlčení." natáhl ke mně ruku a já instinktivně zavřela oči v očekávání nárazu. Slyšela jsem, jak se uchechtl, když mi hřbetem ruky jemně přejel po tváři. Bolelo to. Hodně. Ale můj obličej se uvolnil. Lehce jsem se usmála. Nebyla jsem šťastná ani nic. Jen jsem se usmívala.

Odtáhl se.

„Proč mi to děláš siréno? Proč mě nutíš ti ubližovat?" díval se mi do očí. Nic jsem neřekla a jen se na něj dívala. Do těch hnědých očí barvy lískových oříšků.

Zakručelo mi v břiše. Za celou dobu svého svádění jsem jíst nepotřebovala, ale zdá se, že to se teď změnilo.
Hnědovláskovi se v očích mihla jiskřička pochopení.

„Klid, něco ti přinesu." řekl, když jsem sebou chtěla začít znovu škubat.
„Co jíš?" jen jsem pokrčila rameny.
Povzdychl si. „Hned jsem zpátky." oznámil mi, ale to už se zvedal a já mohla sledovat jen jeho zmenšující se siluetu.

Nebudu tvrdit, že se mi nůž v jeho ruce nezdál znepokojující. Bílé tílko měl vyhrnuté kousek nad pupík a něco v něm nesl. Klekl si na zem a vysypal obsah svého oblečení do písku.

Bylo to žluté a oválné. Matně jsem si a něco takového ze své minulosti vzpomínala, ale pojmenovat jsem to už nedokázala.

„Citrony." vysvětlil mi, když uviděl můj výraz. Hlavou mi najednou proletělo několik dávno zapomenutých vzpomínek.