Poslední panna

Kapitola VI.

Význam jeho slov jsem velmi rychle pochopila a pocítila to uvědomění plnou vahou. On nebyl v mé moci, on ne.

On mě jít nenechá.

Věděla jsem, že jakýkoli pokus o útěk skončí mým polapením a proto jsem jen nehybně ležela mezi oblými kameny, ne celá pod vodou a čekala. Vyčkávala na moment, kdy poleví a odvrátí pohled, kdy budu moct utéct.

Jenže nic. Sledoval mě bez jediného mrknutí oka. To však nemělo trvat dlouho. Zdálo se, že bouřlivá debata zbývajících členů posádky se proměnila na bitevní pole. Zvláštní. Pokud je nezabiju já, zabíjí se mezi sebou. Jak jsou lidé naivní. Vím co si o mně myslí. Podle nich je nenávidím, zabíjím pro vlastní potěšení nebo z jiných pro mě výhodných důvodů. Netuší, jak šťastná bych byla, kdyby to byla aspoň z poloviny pravda. Pak se to stalo. Otočil se na posádku, aby je uzemnil, než se to zvrtne v něco ještě horšího. V očích mu jiskřilo zadržovaným vztekem, který měl právě vyjít napovrch a jeho oříškové vlasy se zavlnily ve větru.

V tu vteřinu jsem zmizela.

Uplavala jsem. Opět jsem se plavila slanou vodou mezi útesy a čekala na bolest hlavy a temnotu stahující mě do hloubky na místo, kde jsem měla čekat na plavidlo, které skončí na mořském dně.

Jenže bolest se nedostavovala. Necítila jsem ji, hlava se mi nemotala a nic mě netáhlo na mé korálové odpočívadlo. Zůstávala jsem dokonale bdělá.

Důvod byl jasný. Má práce nebyla u konce. Na ostrově byli lidi a mně nezbývalo než čekat. Čekat na vhodný moment. A postupně, svou práci dokončit.

Nevím, jestli jsem byla šťastná, ale vím, že jsem cítila místo ostré bolesti a chladu podivné teplo na mé hrudi. Asi by mi nevadilo, nechat lidi na pobřeží jako pojistku toho zůstat vzhůru, ale věděla jsem taky, že kdybych se nesnažila, ta bolest ten chlad. Všechno by to bylo zpět a plamínek naděje by zadusily.

Nemohla jsem to protahovat. Musela jsem lovit.