Poslední panna

Kapitola IX.

Pohyb se zastavil. „Heleme se, kdo se nám to probral.“ozval se hlas s podtónem posměchu a já zvedla hlavu, abych se mohla podívat do jantarových očí mého únosce.

Stál přímo přede mnou a hrdě hleděl do mých, teď už znovu vínových očí. Prohrábl si vlasy a promluvil. V hlavě mi to vířilo, takže ani nevím, co říkal. Jsem si skoro jistá, že jsem sledovala jeho, ale pravdou taky je, že jsem jeho přítomnost absolutně nebrala ne vědomí, takže nevím. No, asi jsem se mu nemohla dívat do tváře, neboť po chvíli ztichl a udělal dva kroky ke mně. Popadl mou hlavu a zvedl ji, takže jsem se mu musela dívat do očí. Těch jantarových očí. Nebo byly lískooříškové?

„Tak znovu. Kolik vás tu je?“ zatřásl mnou kapitán. A znovu, netušila jsem, co dělám. Stáhla jsem zorničky, vytasila na něj špičáky a vydala podivný syčivý zvuk, který jsem ani nevěděla, že umím.
Pustil mě a o dva kroky poodstoupil.
Něco zašeptal do hloučku za sebou, ale pak se otočil opět na mě. Sedl si do písku přede mě a v tureckém sedu do mě něco hučel.

„Zkusíme to ještě jednou krasavice.“ oslovil mě. „Jak se jmenuješ?“ trpělivě vyčkával na mou odpověď, ale jeden z mužů za ním vykřikl. „Umí to vůbec mluvit?“„Jistěže umí Terene. Klid.“
Hnědovlásek obrátil svůj pohled zpět na mě a pak to udělal. Nevím proč. Asi ho ty nohy už bolely, nebo věděl, jak mi jeho chování ublíží, ale na tom nezáleželo. Když ponořil své nohy do vody na povrchu jemně ohřáté od přímého slunce, projela mnou ostrá bolest. Začala jsem sebou cloumat a škubat, absolutně jsem neovládala svoje tělo. Semtam mi uniklo bolestné zaskučení, ale jenom tiché. Začala jsem se proměňovat tam a zpět, cítila jsem se uvězněná a cítila jsem bolest.
Nic víc.

Ustalo to. Bezvládně jsem tam visela. Nemohla jsem pohnout ani svalem. S obrovskou námahou jsem zvedla vínové oči k těm lískooříškovým. Zračilo se v nich zmatení.