Our first summer (Book 4)

-Josephine-

Vyletěla jsem do sedu. Noční můra, která se mi poslední dny vracela každý večer byla zpět. Dveře mého pokoje se rozletěli a v nich se objevila máma v županu. Vlasy měla volně rozpuštěné. "Už zase?" Zeptal se. V tichosti jsem přikývla a snažila se zhluboka nadechnout. Posunula jsem se na posteli a máma si lehla za mnou. Pohladila mě po vlasech. "Ta žena ti neublíží, zlatíčko. Znovu to už nedovolím." 

Ticho prolomilo tiché tony ukolébavky, kterou máma začala pobrukovat. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím klidem, který jsem cítila.

Když jsem se ráno probudila máma už byla pryč. Vylezla jsem z postele a vydala se dolů do kuchyně, kde na mě čekal zbytek rodiny. Táta si četl noviny, moje malá sestřička snídala lívance a máma stála u sporáku a dodělávala je. 

"Dobré ráno," pozdravila jsem a posadila se ke stolu. 

"Dobré." Táta odložil noviny a podíval se na mě. "Je ti už lépe?" 

"Jo," přikývla jsem. "Nechtěla jsem vás vzbudit. Nevím proč se mi to teď pořád zdá. Ale v tom snu se cítím tak moc bezbranně a nevím, co mám dělat." 

"Můžeš nás vzbudit kdykoliv budeš chtít," máma přede mě položila lívance. "Mimochodem Peter přešlapuje před domem už dvacet minut." 

"Cože?" nadzvedla jsem překvapeně jedno obočí. Máma s úsměvem přikývla. Zvedla jsem se od stolu a rychle se vydala před dům. Bylo mi jedno, že jsem v pyžamu a jsem bosá. Vyběhla jsem domů a málem srazila Petera, který se zrovna chystal zazvonit. Jeho ruce se omotaly kolem mého pasu.

"Ahoj." Vydechla jsem s úsměvem.

"Ahoj," Peter si mě krátce prohlédl a usmál se. "Zrovna si vstala." Přikývla jsem a Peter mě políbil na tvář. "Chtěl jsem ti to říct, co nejdřív." 

"Říct mi co." 

"Nestěhuju se. Máma se rozhodla, že zůstaneme ve městě. Možná v tom hraje roli i to, že jsem jí o tobě řekl. A ona je ráda, že jsem konečně šťastný, takže našla dům tady ve městě." Vypískla jsem radostí a vrhla se mu okolo krku. "Nikam nejedu, Josie. Zůstávám tady s tebou." 

"Zůstáváš tady se mnou," zašeptala jsem mu do krku. Odtáhla jsem se, abych mu viděla do očí. Do očí, kde jsem viděla lásku a štěstí. "Panebože." Stoupla jsem si na špičky a přitiskla rty na ty jeho. Za mými zády si někdo odkašlal.

"Nechci vás rušit, ale chtěla bych ti Josephine připomenout, že jsi stále v pyžamu." Mámin hlas zněl pobaveně a když jsem se na ní podívala, zjistila jsem, že se usmívá. "Petere dáš si snídani? Předpokládám, že jsi nic nejedl." 

"Pokud nebudu rušit." Usmál se Peter a propletl si se mnou prsty.

"Samozřejmě, že ne," zasmála se máma. "navíc hádám, že tady teď budeš častěji." 

Stála jsem v Jamieho pokoji, který už byl hotový. Rozhlížela jsem se po všem, co se tu nacházelo. "Myslíš, že se to Jamiemu bude líbit?" Zeptal se táta, který se postavil vedle mě. 

"Jo," přikývla jsem a šťastně se na něho usmála. "Nikdy jsme s Jamiem neměli vlastní věci. Bude rád až zjistí, co všechno tady má. Možná to ze začátku bude odmítat, protože není zvyklí si brát něco od cizích." 

"My, ale nejsme cizí," odpověděl táta. "Už ne. Budeme ho vychovávat jako našeho syna. Měl by to vědět." 

"On to pochopí, tati," povzdychla jsem si. "Jen to ze začátku bude chtít čas. Jediná jeho rodina jsem doteď byla já. Upřímně i pro mě je to těžké, najednou mít mámu i tátu. A dvě sestry." Otočila jsem se k tátovi čelem. "Někdy vlastně nevím, kdo jsem.." 

"Josephine," povzdychl si táta a vzal mě za ruku. Zadíval se mi do očí. "Jsi naše dcera. Vždycky si byla. Nikdy jsme nepřestali doufat, že tě najdeme a to, že jsi jela na tábor byl pro nás zázrak. A kdybychom neutajovali identitu Theresy a nějaké její fotky byly na internetu, měli bychom tě dříve." 

"Není to vaše chyba," zašeptala jsem. "Dělali jsem všechno pro to, abych jste mě našli." Objala jsem tátu okolo pasu a zabořila obličej do jeho trika. Cítila jsem jak mě jemně pohladil po zádech. "Oba vás miluju, tati." 

"My tě taky milujeme, Josephine. Milujeme vás všechny.  A věř, že maminka a já jsem teď ti nejšťastnější lidé pod sluncem."