Our first summer (Book 4)

-Theresa-

Celý den jsem s Josie nemluvila. U oběda se posadila s Jamiem úplně k jinému stolu a o poledním klidu se někam vytratila. Při večeři se znovu posadila někam jinam a ani se na mě nepodívala. „Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně Cara.

„Jo," přikývla jsem. „jen jsem pořád trochu zmatená."

„Ani ses toho jídla nedotkla." Podotkla Nora. „Hele dej Josie čas. Představ si, jaké by to bylo, kdyby si byla v její kůži."

„Věř mi," zamumlala jsem. „snažím se na to přijít. Třeba to, proč ta sestřička vzala jí a ne mě." Zvedla jsem se a vzala plný talíř do ruky. „Jdu do chatky." Než jsem odešla, nechala jsem talíř na okýnku. Zamířila jsem přes cestu k chatce, ale zarazila jsem se. Chatka zrovna nebylo místo, kde bych teď chtěla být. Rozhlídla jsem se, jestli mě někdo nesleduje a zamířila k lesu.

Měla jsem tu už od deseti let takové jedno úžasné místo, o kterém jsem snad věděla jen já. Došla jsem tam a posadila se do trávy. Nevím kolik času uběhlo, ale začalo se stmívat. Povzdychla jsem si a zvedla se. Oprášila jsem si zadek a vydala se zpět do tábora. Najednou jsem za sebou uslyšela křupnutí větvičky. Rychle jsem se ohlédla, ale nikdo tam nebyl.

„Halo?" Zavolala jsem. Jak jsem předpokládala, nikdo se neozval. Zakroutila jsem nad tím hlavou, protože se mi asi něco zdálo. Otočila jsem se a pokračovala v cestě. Najednou jsem to, ale uslyšela znovu. Rychle jsem se otočila a začala mít strach. „Tohle není legrace! Vylez!" Najednou se z křoví vynořil Jamie. Nechápavě jsem se zamračila. „Co tady děláš?"

„Nechtěl jsem tě vyděsit," řekl rychle. „jen jsem se šel projít a uviděl tě tady. Není ti zima? Je už celkem chladnu. Počkej-„ Jamie si v rychlosti sundal mikinu a podal mi jí.

„Děkuji," zašeptala jsem a oblékla si jí. Líbilo se mi jak mi byla velká a voněla jako on. „potřeboval si být sám?"

„Jo," přikývl. „Josie šla někam s Peterem."

„Opravdu?" nadzvedla jsem jedno obočí a pousmála se. „to je zajímavé."

„Spěcháš zpět?" Kývl k táboru. Zakroutila jsem hlavou, i když jsem to měla už v plánu. „Můžu se tě na něco zeptat? Možná je to, ale trochu soukromé."

„Ptej se." Pobídla jsem ho s úsměvem.

„Měla jsi něco s Peterem?" Překvapeně jsem zamrkala nad jeho otázkou. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. „Nemusíš odpovídat, jestli nechceš. Vlastně mi do toho nic není-„

„To nic," skočila jsem mu rychle do řeči. „a abych odpověděla na tvoji otázku tak ano. Minulý rok jsme spolu měli nějaký románek. Ale oba jsme brzo zjistili, že k sobě nepatříme."

„Aha," pousmál se. „je zajímavé, že jste s Josie vzhledově úplně stejné, ale chováním úplně jiné. Jaký je vlastně tvůj život, Tessie?"

„Ty jsi mi řekl Tessie?" Zeptala jsem se překvapeně, protože takhle mi nikdo kromě babičky neříká.

„Jo, ale jestli to něčemu vadí, klidně ti budu říkat Tesso." Usmál se.

„Ne," vyhrkla jsem možná až moc rychle. „vlastně se mi to líbí. Chceš vědět jaký je můj život, jo? No to je trochu komplikované. Všichni si myslí, že je můj život určitě dokonalý, ale to není pravda. Mámina sláva mi zajistila spoustu přátel. Ale jen pár z nich jsou opravdový. Ten zbytek se mnou přátelí jen kvůli mámě."

„To mě mrzí," zašeptal. „já si na své rodiče nevzpomínám. Umřeli při autonehodě."

„To je mi líto," vyhrkla jsem a podívala se na něho novým pohledem. „tady vidíš, že moje problémy nejsou důležité. Jsou horší případy než ten, že nemám pravé kamarády."

„Já můžu být tvůj pravý kamarád." Navrhl a mrkl na mě. „Zeptej se své sestry jak jsem věrný přítel." Překvapeně jsem zamrkala, když jsem slyšela oslovení sestra. Ale musela jsem se pousmát nad jeho návrhem.

„Můžu si to rozmyslet?" Nadzvedla jsem pobaveně jedno obočí.

„Samozřejmě." Přikývl. Najednou, ale zvážněl a zadíval se mi do očí. „Myslím to vážně, Tessie. Jestli chceš, tak tu pro tebe budu."