Our first summer (Book 4)

-Josephine-

Nervozně jsem přešlapovala ve své chatce a čekala na Lyru a Christophera. Donald mi řekl, že mám počkat tady a on je za mnou pošle. Najednou někdo zaklepal a já se zhluboka nadechla. "Dále!" Zavolala jsem. Dveře se otevřeli a v nich se objevila Ly- máma. Nevím jak, ale v momentě, kdy jsem jí tam uviděla jsem to věděla. A nemohla jsem na ní myslet jinak než na mámu. 

"Ahoj." Usmála se. "Tvůj táta je ještě s Donaldem. Myslel si, že bychom si mohli popovídat zatím sami." Vysvětlila. 

"Dobře," přikývla jsem. Posadila jsem se na svoji postel a ona se na mě nervozně podívala. Nakonec se posadila naproti. "doufám, že jsem vám nenarušila nějaké plány-" 

"Samozřejmě že ne," zakroutila hlavou. "každý den jsem na tenhle telefonát vlastně čekala, Josephine." 

"Josie," opravila jsem jí. "nikdo mi vlastně Josephine neříká." Nervozně jsem se na ní usmála a a ona mi úsměv oplatila.

"Josie," řekla. "mluvila jsem s tvojí vychovatelkou. A četla jsem tvojí složku- Je mi opravdu líto, co se ti stalo.. Kdybych to jen věděla- Měla jsem tě hledat víc.." V očích se jí objevily slzy. "Moc se omlouvám, holčičko." 

"Je to v pořádku," zamumlala jsem rychle a přesunula se vedle ní. "já vím, že jste se snažili... mami." když slyšela, jak jsem jí nazvala, překvapeně se na mě podívala. Nakonec se šťastně usmála a přitáhla si mě do náruče. Po tváři mi začaly stékat slzy a já se nesnažila je zastavit. V její náruči jsem se cítila jako doma. Vždycky jsem přemýšlela, jaké to je mít asi domov. A teď jsem na to konečně přišla. 

"Omlouvám se, že ruším," táta stál ve dveřích a s úsměvem nás pozoroval. "mám vám dát ještě nějaký ten holčičí čas?" 

"Ne," zakroutila jsem hlavou a zvedla se. Rychle jsem přešla k němu a omotala ruce kolem jeho pasu. Překvapeně vydechl a pevně mě objal.

"Holčičko moje." Zašeptal a já se zhluboka nadechla, abych si zapamatovala jeho kolínskou, kterou určitě dostává na Vánoce od mámy nebo Tessy. "Zlato?" Rozevřel svojí náruč a máma se k nám přidala. Až teď jsem si uvědomila, že část co mi chyběla se konečně našla.

Seděla jsem s mámou a tátou na mole, když v tom k nám došla Tessa. "Ahoj." Pozdravila a oba je objala. "Neruším vás?" 

"Ne," zakroutila jsem hlavou. "máma s tátou mi zrovna říkali, jak se poznali. Neřekla jsi mi, že jsou nevlastní sourozenci." 

"Zapomněla jsem," uchechtla se. "většinou, když to někomu řeknu, začne se tvářit dost příšerně." Posadila se k nám a svěsila nohy dolů z mola. "Kdy pojedete?" 

"Za chvíli." odpověděl táta a podíval se na hodinky. "Molly byla špatná z toho, že někam jedeme a nebereme jí s sebou. Ale už jsme jí o Josie řekli a nemůže se dočkat až tě uvidí." Usmál se na mě. 

"Chuděra si nás bude plést." Šťouchla do mě Tessa. "Mami já s vámi vlastně o něčem chtěla mluvit. Hlavně kvůli Josie." Nechápavě jsem se zamračila a čekala až bude pokračovat. "Jde o Jamieho, Josie." 

"Stalo se mu něco?" Vyhrkla jsem.

"Kdo je Jamie?" Zeptala se nechápavě máma a podívala se po tátovi, který jen pokrčil rameny. 

"Jamie je můj nejlepší kamarád z domova." Odpověděla jsem a najednou mi začalo pomalu docházet o čem chce Tessa asi mluvit. "

"Jo.. je to její nejlepší kamarád. Ale kdyby jste viděli jak je to jejich přátelství silné," pousmála se a zakroutila hlavou. "a až se k nám Josie nastěhuje, zůstala by bez Jamieho a musela by si zvykat úplně sama. Jasně já bych jí pomohla, ale nejsem Jamie. A proto mě napadlo- Co si Jamieho adoptovat? Můžeme mu udělat pokoj z podkroví." Navrhla. Překvapeně jsem střelila pohledem po mámě a tátovi a čekala jejich reakci. Nenapadlo mě, že Tessa se o to bude tak zajímat, ale byla jsem jí vděčná, protože tohoto jsem se obávala. 

"No," odkašlal si táta. "tvou sestru nám do péče dají," přikývl a díval se přitom na Tessu. "protože je to naše biologická dcera. Ale nejsme si jistá, jestli by nám do péče svěřili i toho jejího kamaráda." Tessa chtěla něco namítnout, ale máma byla rychlejší.

"Ale pokusíme se udělat vše co bude v naších silách." Usmála se na nás obě. "Pokud to Josie pomůže.. Nemůžeme jí přece odtrhnout od jediného člověka, kterého doteď měla." 

"Opravdu?" Vydechla jsem.

"Opravdu." Ještě víc se usmála a já neodolala. Vrhla jsem se jí kolem krku.

"Děkuji." Zašeptala jsem. Máma mě políbila do vlasů a pohladila po zádech.

"Udělala bych pro vás cokoliv. To si pamatuj, Josephine." A tentokrát jsem jí neopravila.