Our first summer (Book 4)

-Josephine-

Dny k soudu se vlekly strašně pomalu, ale konečně ten den byl tady. Stála jsem před budovou soudu s mámou a čekali na to, až táta doveze Tessu, Jamieho a Petera. "Opravdu se potom nechceš vrátit na tábor?" Zeptala se máma.

"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Pojedu s vámi domů a začnu si zvykat na svůj nový život." Usmála jsem se. Máma mě objala okolo ramen a políbila do vlasů. "Tedy pokud to nevadí." 

"Blázníš? Na tohle jsem čekala od doby, co mi tě ta žena vzala. Mám strach, že se na ní vrhnu, až jí tam uvidím." Měla pravdu. Žena, která si říkala moje matka tam bude taky. Pykat za to, že mě unesla.

"Zvládneme to." Řekla jsem. "Společně jako rodina." Nevěděla jsem, jestli uklidňuji spíše sebe než mámu. Protože i já měla zlost. Ta žena mě připravila o můj život. O moje šťastné dětství a o milující rodiče. Ale kdybych neskončila v dětském domově, neznala bych Jamieho. 

Vešli jsme do soudní síně a já se rozhlédla. Ještě tu nebyla. Posadila jsem se do první lavice mezi mámu a tátu. Tessa s kluky byl v řadě za námi. 

"To zvládneme." Naklonila se ke mně Tessa. "Jsme v tom spolu. Teď už navždycky, rozumíš?" Jen jsem přikývla. Dveře se otevřeli a dovnitř vešel soudce. Hned za ním byl policista, který jí dovedl. Snažila jsem se vybavit její obličej. Ale byla jsem moc malá, když mě od ní vzali. Mámina ruka našla tu moji a pevně ji stiskla. Věděla jsem, že je to pro ní stejně těžké jako pro mě.

"Přítomní, postavte se prosím," prohlásil soudce a my všichni ho uposlechly. "Jsme tu ve věci únosu Josephine Jonesová, přítomnou Sabrinou Collmnovou. Můžeme začít? 

"Můžu něco říct?" Byla jsem překvapená, když jsem uslyšela svůj hlas. Soudce se na mě překvapeně podíval. "Omlouvám se za vyrušení, ale mám pár slov, které bych chtěla říct, než celý soud začne." 

"Samozřejmě, Josephine," přikývl soudce a ukázal dopředu. Podívala jsem se na mámu a věnovala jí úsmev. Pustila moji ruku a já se postavila dopředu. Cítila jsem se trochu nesvá, když se všechny pohledy směřovaly na mě.

"Vlastně nevím, kde začít. Donedávna jsem vlastně ani nevěděla, že mě unesli. Myslela jsem jen, že mám mizernou matku." Můj pohled padl na Sabrinu, která v obličeji neměla žádný výraz. "Ale místo toho, jsem přišla o tu nejlepší mámu na světě," teď se můj pohled setkal s máminým, ve kterých jsem spatřila slzy. "Přišla jsem o dokonalé dětství, o dokonalé rodiče, o dospívání s mojí sestrou. Vždycky jsem věděla, že mi něco chybí, ale nevěděla jsem, že je to ona. Ale zároveň nelituji toho, že jsem skončila v domově. Kdybych tam neskončila, neznala bych svého nejlepšího kamaráda. Ale opravdu bych nikomu nepřála to, co jsem si zažila já. Sabrina Collmnová mi zničila života. Vyrůstala jsem bez lásky a bez rodiny, jen kvůli tomu- vlastně nevím ani kvůli čemu. A doopravdy doufám, že tě pocit vinny bude budit ze spaní už nadosmrti." Když jsem se na ní znovu podívala, můj pohled byl tvrdý a plný zlosti.

"Je to vše?" Zeptal se soudce a já přikývla. "Tak se tedy vrať na své místo, Josephine. Děkujeme." Vrátila jsem se mezi mámu a tátu a oba mě objali okolo ramen.

"Jsem na tebe pyšná. Oba jsme." Zašeptala mi mámu do ucha. Zbytek soudu jsem vnímala jen to, že už chci vypadnout. Chci jet domů.

"Soud rozhodl," začala jsem znovu vnímat. "Postavte se. Na základě všech podrobností a důkazů, odsuzujeme Sabrinu Collmnovou na 35 let ve vazbě." Vydechla jsem. 35 let? Cítila jsem na svém rameni něčí ruku. Otočila jsem se a spatřila Tessu.

"Co takhle zajet si všichni na jídlo?" Zeptal se táta, když jsme vyšli z budovy soudu. "Potom odvezeme Tessu a Jamieho zpět na tábor a dovezeme Josiiny věci." 

"Můžete mě na chvíli omluvit?" Zeptala jsem se potichu. Máma chtěla něco namítnout, ale táta byl rychlejší.

"Samozřejmě, zlato. Počkáme v autě." Políbil mě na čelo a všichni kromě Petera odešli. 

"Co se děje?" Zeptal se Peter. Otočila jsem se k němu a v očích jsem měla slzy. "Josie?" 

"Neměla ve tváři ani náznak vinny," zamumlala jsem. "Koukla jsem se jí do tváře a nic tam nebylo. Absolutně nic." 

"Už je konec," Peter mě vzal za ruce. "Teď jsi s lidmi, kteří tě milují. Máš milující domov, Josie. Máš mě." 

"Mám tě?" Pousmála jsem se a Peter přikývl.

"Vždycky mě budeš mít." Sklonil se a přitiskl rty na moje. "A já udělám vše pro to, aby tohle bylo tvoje nejlepší léto na světě." 

"To už je." Zašeptala jsem s úsměvem.

Vím, že jsem dala nějaký týdenní rozvrh, ale bude chvilku asi trvat, než se do něho dostanu. Všichni víme, jaká je situace a já toho mám opravdu hodně do školy. Takže kapitoly zatím budou nárazově, ale co nejdřív se chytím rozvrhu. Děkuji za trpělivost.