Our first summer (Book 4)

-Theresa-

"Dobré ráno." došla jsem do jídelny a posadil se vedle Jamieho ke stolu, který se na mě hned usmál.

"Dobré." Políbil mě na tvář a já se široce usmála. "Vyspaná?" Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a já přikývla. 

"Kde je Josie?" Ozval se Peter. Koukla jsem se na něho a zjistila, že se tváří nervozně. Než jsem mu stihla odpovědět, Josie se objevila u našeho stolu a posadila se vedle mě. Koukla se na Petera a věnovala mu úsměv.

"O co jsme přišly?" Zeptala se Nora. 

"O nic." Pokrčila jsem rameny a položila si hlavu na Jamieho rameno. "Jen jsem včera zjistila, že mě Jamie má rád stejně jako já jeho." 

"Vážně?" Usmála se Cara a já přikývla. Jamie si se mnou pod stolem propletl prsty a já se na něho podívala. V jeho očích jsem viděla všechno, co jsem doteď ještě nenašla. Najednou jsem si všimla jak venku zastavilo nějaké auto.

"Josie-" Zamumlala jsem a ona se podívala stejným směrem. 

"Kdo to je?" Zamračil se Peter a společně jsme sledovali jak z auta vystoupila nějaká žena v kostýmku a k ní rychle přispěchal Donald a začal s ní o něčem mluvit přičemž máchal rukama. Koukla jsem se na Josie a všimla jsem si, že úplně zbledla. Peter si toho očividně všiml taky. "Josie, ty tu ženu znáš?" 

"Oba jí známe." Ozval se Jamie. "Je to ředitelka našeho dětského domova." Žena odstrčila Donalda z cesty a zamířila do jídelny. Rozhlédla se a když spatřila Josie vydala se k našemu stolu.

"Josephine běž si sbalit věci. Jedeš domů." Nařídila. Josie chtěla něco říct, ale byla jsem rychlejší. Zvedla jsem se a založila si ruce na hrudi.

"Josie nikam nejde." zakroutila jsem hlavou. "Do domova se nikdy nevrátí." 

"Ty se do toho nepleť." Obořila se na mě. 

"Prosím?" Nemohla jsem uvěřit, že se mnou takhle mluví. Věděla ta žena vůbec, kdo jsem? Kdo je Josie? "Josie ani Jamie se do domova už nevrátí, slyšíte?"

"Pořád jsem její opatrovatelka já," pokračovala ta žena. "a já jsem pro ní přijela." Znovu se obrátila na Josie. "běž si sbalit věci." Zopakovala. 

"Ví to mí rodiče?" Zeptala jsem se rychle.

"Zavolám jim," odpověděla a zadívala se mi do očí. "nikdy jsem neměla kývnout na tuhle dohodu, že děti sem pojedou." Podívala se na Jamieho. "Chceš tu zůstat nebo pojedeš s námi?" Jamie se prvně podíval na Josie a potom jeho pohled zůstal na mě a já věděla, co odpoví. V jeho očích byla lítost.

"Pojedu s vámi." Řekl.

"Ne!" Ozvala se konečně Josie. "Nepojedeš," zakroutila hlavou. "Paní Winterová můžete nás prosím nechat chvíli o samotě?" Obrátila se na tu žena, která přikývla a odešla z jídelny. Všimla jsem si, že nás všichni ostatní pozorují. "Jamie poslouchej mě- ty tady musíš zůstat. Kvůli Tesse.. a až pro mě přijedou máma s tátou vezmu z domova i tvoje věci, aby ses tam nikdy nemusel vrátit-" 

"Josie zavoláme našim hned-" Začala jsem, ale zakroutila hlavou a smutně se pousmála.

"To nepomůže, Tesso. Paní Winterová má pravdu. Ještě se nekonal soud, takže je stále moje opatrovatelka a může se mnou dělat, co chce. A soud je za dva týdny. Uteče to rychle." Cítila jsem v očích slzy a přemýšlela nad tím jak může být tak silná. "Půjdu si sbalit ty věci." 

"Pomůžu ti." Jamie se zvedl a Josie se na něho usmála. Když odešli, bezbranně jsem se posadila. 

"Nemůžeme to takhle nechat." Zašeptal Peter a já se na něho podívala. "Ty se přece nikdy nevzdáváš, Tesso." 

"A co mám dělat, Petere?" zeptala jsem se zoufale. "Josie má pravdu. Soud je za dva týdny a až se to vyřeší tak se sem vrátí. Naši jí dostanou do své péče. Jsou to její biologičtí rodičové."

"Do prdele!" vykřikl Peter a bouchl do stolu. "I dva týdny jsou hodně, Tesso!" Zvedl se od stolu a vydal se pryč z jídelny.

"Vždyť bude mít potom ještě celý další měsíc s Josie-" zamumlala jsem nechápavě. "Tak co ho žere?" 

"Ty si to neslyšela?" Povzdychla si Cara a já zakroutila hlavou. "Peter tu je letos jen na měsíc," vysvětlila. "Rodiče mu to déle nedovolili, kvůli nějakému problému co měl." Rychle jsem se podívala ven z okna na Petera, který zamířil k jezeru.