Our first summer (Book 4)

-Josephine-

"Josie nemusíš s ní odjíždět. Tvoje máma s tátou to určitě vyřeší." Zkusil to znovu Jamie a já si povzdychla. Odložila jsem své triko do kufru a otočila se na něho. Seděl na mé posteli a tvářil se utrápeně. Věděla jsem na co myslí. Nikdy jsme od sebe na tak dlouho nebyli. 

"Nechci jim přidělávat další problémy," vysvětlila jsem. "a budu pryč jen do soudu, zapomněl si?" pousmála jsem se. "Doufám, že se k soudu připojíš. Ráda bych tě tam měla." 

"Samozřejmě, že tam budu." Jamie se zvedl a přešel ke mě. "Ve všem spolu, zapomněla si?" Jamie si mě přitáhl do náruče a pevně mě objal. "I ty dva týdny budou hodně, Josie." Zamumlal mi do vlasů.

"Postarej se o Tessu." Poprosila jsem ho. "A budu ti volat pokud to půjde." 

"To doufám." Pousmál se a věnoval mi pusu do vlasů. Sbalila jsem si zbytek věcí a Jamie mi vzal kufr. Potom jsme se vydali zpět k autu, kde čekala paní Winterová. Ale zarazila jsem se při pohledu na osobu, která stála na mole a dívala se na jezero. "Řeknu jí, že hned dojdeš." Ozval se Jamie a já se na něho vděčně usmála.

"Je mi líto, že si nestihneme promluvit." Promluvila jsem a Peter se na mě překvapeně otočil. "Ale až se vrátím tak si o tom můžeme pro-" Peter mě nenechal domluvit a dlouhými kroky ke mě přešel. Uchopil můj obličej do dlaní a políbil mě. Vjela jsem mu rukou do vlasů a stoupla si na špičky. Když se ode mě odtáhl, opřela jsem si čelo o to jeho. 

"Josie musím ti něco říct-" začal. 

"Povídej." Pobídla jsem ho s úsměvem a položila ruku na jeho tvář. Peter se zhluboka nadechl.

"Já-" 

"Josephine musíme jet!" Zavolala na mě paní Winterová. Povzdychla jsem si.

"Řekneš mi to až se vrátím, dobře?" Rychle jsem ho naposledy políbila a vydala se k autu. Tessa stála vedle Jamieho, který jí objímal. "Bude nezvyk tě nepotkávat. Už jsem si na tebe totiž zvykla." Zasmála jsem se a pevně jí objala.

"Za dva týdny se uvidíme u soudu," připomněla. "A potom se mě už jen tak nezbavíš." Odtáhla jsem se od ní a s úsměvem přikývla. Potom jsem se v rychlosti rozloučila s ostatními. Na konci řady stál Donald.

"Neměl bych jí dovolit, aby tě odvezla. Tví rodiče mi to neod-" Než stačil dokončit větu, objala jsem ho okolo krku.

"S tímhle nic neuděláš," řekla jsem. "Má na to právo. Ale za dva týdny zase dojedu a užiji si zbytek léta." 

"To doufám." Usmál se. "Opatruj se dítě." 

Když jsem stála zase ve svém starém pokoji v domově, všechno mi přišlo cizí. Moje spolubydlící Alisha, zrovna někde lítala s ostatními, takže jsem si položila kufr na postel a otevřela ho. Chtěla jsem se pustit do vybalování, ale uslyšela jsem nějaký rozruch.

"Je to moje dcera! Neměla jste právo odvést jí z tábora!" Nechala jsem kufr kufrem a vyšla z pokoje. Seběhla jsem do velké haly a spatřila mámu s tátou, kteří stáli naproti paní Winterové.

"Josephine musí až do soudu zůstat tady kvůli šetření," vysvětlila paní Winterová. "To jsou pravidla. Pochybnosti o tom, že je to vaše dcera nemám, když jsem viděla její sestru, ale musím dodržovat pravidla." 

"Na pravidla kašlu!" Zavrtěla máma hlavou. "Svou dceru jsem neviděla celých šestnáct let! Držela jsem jí jednou! Jednou! Neviděla jsem její první krůčky, neslyšela jsem její první slova, takže mi tady nemluvte o pravidlech. Jestli nemůže být Josephine na táboře, nechte nás aspoň ať si jí vezmeme domů-"

"Je mi líto, paní Jonesová. Nemůžu s tím nic udělat." Máma už otevírala pusu, že něco namítne, ale vylezla jsem ze své skrýše, takže si mě všichni všimli.

"Je to v pořádku mami," došla jsem k nim a máma mě objala. "Ty dva týdny do soudu to tady vydržím." 

"Vidíš.. nemusíme se vůbec bát." Ozval se táta a objal mě. "Rád tě vidím." Zašeptal mi do vlasů a já se usmála.

"Dobře." Povzdychla si máma a zastrčila mi volný pramen vlasů za uchu.

"Já jsem se jen chtěla zeptat," začala jsem trochu nervozně. "Jak to vypadá s tou adopcí Jamieho? Nebude to problém?" Máma s tátou se podívali na paní Winterovou, která se poprvé od našeho příjezdu usmála.

"Věř mi, Josephine," začala. "Bude těžké si zvykat, že tu nebudeš. A to, že tu nebude Jamie bude ještě obtížnější." 

"Vážně to vyšlo?" Vyhrkla jsem nadšeně a máma se smíchem přikývla. Vrhla jsem se jim okolo krku a oni mě pevně stiskli.

"Tví rodiče jsou úžasní lidé a kdyby si chtěli adoptovat celý domov dala bych jim jen to nejlepší hodnocení. Vím, že se u nich s Jamiem budete mít dobře.. a Jamieho aspoň čeká lepší budoucnost, protože v jeho věku by si ho už nikdo neadoptoval." vysvětlila paní Winterová. 

"Už jsme začali přestavovat podkroví, ale chceme, aby si Jamie do pokoje vybral nábytek sám." Usmál se táta. "Takže počkáme až se vrátíte z tábora." 

"Mám vás ráda." Řekla jsem a cítila v očích slzy.

"My tebe taky, broučku." Zašeptala máma a políbila mě do vlasů.