Our first summer (Book 4)

-Josephine-

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že má Peter deset minut zpoždění. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a chystala se odejít do chatky, když jsem ho spatřila běžet mým směrem. Založila jsem si ruce na hrudi a zamračila se na něho. „Jdeš pozdě." Řekla jsem.

„Já vím," přikývl. „omlouvám se, ale Mike potřeboval s něčím pomoct. Ale teď už jsem tady. Půjdeme?"

„Kam?" zeptala jsem se nechápavě.

„Myslela sis, že zůstaneme tady na mole?" Zeptal se pobaveně. „Chci ti ukázat jedno místo," vysvětlil. „neboj se, není to daleko." Natáhl ke mně ruku a já se na ní překvapeně podívala. „Neboj se. Nekoušu." Rozesmál se.

„Vtipné." Zamumlala jsem a chytla se ho. Vydali jsme se kolem jezera až jsme došli na jeho druhou stranu. Byla tu taková malá pláž, kde byla přichystaná i deka. Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí a podívala se na něho.

„Nechtěl jsem, aby si seděla na zemi." Pokrčil rameny a pustil mě. Posadil se na deku a já po chvíli myšlení udělala to stejné. „Chtěl jsem vzít i něco k jídlu, ale Rosemery v kuchyni nic neměla."

„V pohodě." Odpověděla jsem.

„Takže můžeš začít mluvit. Poslouchám tě."

„Mluvit?" Zeptala jsem se. „Nevím, jestli je o čem mluvit, Petere."

„Ale je," přikývl. „a ty to víš. Musíš si s někým promluvit o tom, co cítíš."

„Proč myslíš, že o tom budu mluvit právě s tebou?" Nadzvedla jsem jedno obočí. „Můžu si promluvit třeba s Jamiem, který mě zná lépe než ty."

„No, a to ty právě nechceš," řekl. „potřebuješ někoho, kdo tě nezná. Kdo ti nebude mluvit do duše."

„Nevíš, co potřebuji," zakroutila jsem hlavou. „ani já nevím, co potřebuji. Chci se jen vrátit do dne, než jsem sem odjela. Nemůžu být jejich dcera."

„Proč ne?" Dívat se do jeho očí bylo čím dál tím obtížnější. Měla jsem pocit, že mě jeho pohled propaluje.

„Protože jejich rodina je dokonalá. Já nikdy tak dokonalá nebudu. Viděl jsi Tessu? Je perfektní. Já jsem jen zlomená holka, co vyrůstala v dětském domově, protože žena, co byla její únoskyně byla feťačka a mlátila mě."

„Mlátila tě?" Hned jsem litovala toho, že jsem něco takového vypustila z pusy.

„To je jedno." Zamumlala jsem. „Tady jde o to, že nikdy nebudu patřit do jejich rodiny."

„Josie," zašeptal. „ty už do té rodiny patříš. Vždycky jsi patřila. Tvá máma s tátou tě hledali.."

„Tak proč mě nenašli?!" Vykřikla jsem zoufale a v očích mě začaly pálit slzy. „Proč jsem vyrůstala v domově?" Vzlykla jsem. Peter mě beze slova objal a já i přesto, že jsem neměla ráda cizí doteky v jeho náruči zůstala. Nikdy mě zatím brečet neviděl. Ani Jamiem. Vždycky jsem to před všemi skryla, ale teď už jsem to nedokázala.

„Vypusť to ven," zašeptal a já cítila, jak mě hladí po zádech. „je v pořádku to vypustit." A tak jsme tam seděli v tichu, které rušilo jen můj pláč. Když jsem se konečně trochu uklidnila, tak jsem se od Petera odtáhla. Setřela jsem si z tváře slzy a zhluboka se nadechla.

„Bojím se toho momentu, až je budu muset zase vidět," zašeptala jsem. „nevím, co jim říct. Co když ze mě budou zklamaní?"

„Znám tě dva dny, a vím že z tebe zklamaní rozhodně nebudou." Usmál se. „Tví rodiče tě milují."

„Jak to můžeš vědět?" Zeptala jsem se.

„Kdo by tě nemiloval?" Nadzvedl jedno obočí. „Však se na sebe podívej. Jsi nádherná, zábavná, upřímná."

„To říkáš, protože vypadám jako Tessa." Řekla jsem a snažila se skrýt svoje rozpaky.

„Proč si to myslíš?" Zeptal se nechápavě.

„Myslíš, že jsem si nevšimla, že máš Tessu rád?" Podívala jsem se na něho a sledovala jeho reakci ve tváři.

„Co?" Vybuchl smíchy a já překvapeně zamrkala. „Jak jsi na to přišla? Já a Tessa jsme jen kamarádi. To že by nám to neklapalo jsme zjistili už minulý rok." Vysvětlil.

„Aha." Vydechla jsem a odvrátila jsem pohled na jezero.

„Navíc.. nejsi úplně přesná jako Tessa." Ozval se po chvíli ticha. Podívala jsem se na něho a zjistila, že mě sleduje. „Tady máš drobnou jizvu." Přejel mi palcem po bradě. „Měl jsem si toho všimnout už když jsem tě uviděl poprvé."

„V šesti jsem spadla na schodech." Vysvětlila jsem a usmála se nad tou vzpomínkou. „Jamie tam se mnou byl celou dobu za mnou, dokud nepřišla opatrovatelka."

„Vždycky tady pro tebe byl, že?"

„Ano," přikývla jsem. „vždycky když jsem ho potřebovala."