Our first summer (Book 4)

-Theresa-

„Měli bychom se jít podívat, kde je ta nová holka." Ozvala se Nora ze své postele. „Třeba se ztratila nebo tak něco."

„Máš pravdu." Přikývla jsem a zavřela svoji skříň do které jsem vybalila oblečení. „Jdeš s námi Caro?" Otočila jsem se na svoji druhou kamarádku, která ale zakroutila hlavou.

„Počkám na vás tady." Usmála se.

„Dobře," vyšla jsem s Norou z chatky a společně jsme zamířily k parkovišti. Všimla jsem si, že z něho právě vychází Peter. Prošel kolem mě rychlým krokem a ani se na mě nepodíval. Zamračila jsem se. „myslela jsem si, že si bude chtít promluvit. Ale jak tak koukám, tak ne."

„Pořád jsi do něho zamilovaná?" Zeptala se Nora.

„Ne," zakroutila jsem hlavou. „ale dokud si nepromluvíme tak nebudeme přátelé jako předtím. A tábor trvá dva měsíce. Nechci se mu ty dva měsíce vyhýbat." Došli jsme na parkoviště, kde stál autobus a u něho ty děcka z dětského domova.

„Koukej. Ta holka zezadu vypadá jako ty." Šťouchla do mě Nora a já se podívala jejím směrem. Měla pravdu. Kdybych stála vedle ní a někdo nás viděl zezadu, určitě by si nás spletl.

„Já mám, ale lepší vlasy." Zazubila jsem se. Nora se zasmála, ale smích jí hned přešel, když se ta holka otočila čelem k nám. Zrovna se smála něčemu, co jí říkal kluk, který stál vedle ní.

„Co to sakra je?" Zeptal se Nora. „Vidíš to, co já, že ano?" Nezmohla jsem se na žádnou odpověď, protože jsem se dívala na tu holku. Vypadala jako já. Nebo jsem vypadala já jako ona? Nechápala jsem, co se to tady děje, ale s tou holkou jsme byly naprosto stejné. Jediný rozdíl byli její vlasy, které byly o trochu kratší než ty moje. Stála jsem na místě vedle Nory, dokud do mě znovu nešťouchla. „Proč jste stejné?"

„Já nevím." Zamumlala jsem. Najednou se ten kluk, který se s ní bavil podíval naším směrem a zarazil se. Podíval se zpět na tu dívku a potom znovu na nás. Něco jí řekl a ona obrátila svůj pohled na nás. Překvapeně zamrkala a něco řekla. „Měli bychom se vrátit do chatky." Otočila jsem se k odchodu a rychlím krokem jsem zamířila zpět do chatky. Nora mě doběhla a beze slova mě následovala až do chatky, kde na nás čekala Cara.

„Našly jste jí?" Zeptala se.

„Neuvěříš, co jsme viděly." Nora se posadila vedle ní a všechno jí řekla. Já mezitím seděla na mé posteli a přemýšlela nad tím, co se to právě stalo. Kdo je ta holka? A proč vypadáme stejně? „Tess posloucháš nás?"

„Cože?" Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na ty dvě.

„Měly bychom zjistit víc," zopakovala Cara. „Slyšela jsem o případech, kdy se stane, že dva cizí lidé jsou stejní, ale nevěřila jsem tomu."

„Je to jen nějaká náhoda." Pokrčila jsem rameny. „Možná se nám to jen zdálo. Viděly jsme jí z dálky." Najednou se otevřeli dveře a já se na ně podívala.

„Ahoj. Poslali mě sem, že tady mám pokoj." Ta holka se rozhlédla a když mě spatřila zarazila se.

„No páni." Ozvala se Cara, ale nevěnovala jsem jí žádnou pozornost. Hleděla jsem na tu dívku a bylo jasné, že se nám to nezdálo.

„Proč sakra vypadáš jako já?" Zeptal se ta holka a já se pomalu zvedla z postele.

„To by mě taky zajímalo." Zamumlala jsem. „Jak se jmenuješ?"

„Jsem Josephine, ale všichni mi říkají Josie." Představila se a nepřestávala si mě prohlížet. „A ty jsi?"

„Theresa. Pro všechny Tessa." Řekla jsem. Všimla jsem si jak si nás Nora a Cara prohlížejí. „Řekněte mi, že se mi to jen zdá." Otočila jsem se k nim.

„Nezdá." Zamumlala Nora.

„Proto mě ten vedoucí a ten kluk na parkovišti oslovili Tesso." Překvapeně jsem se na ní podívala.

„Kluk?"

„Jo," přikývla. „nevím, co jste si minulé léto udělali, ale chtěl si o tom promluvit." Pokrčila rameny.

„Promluvím si s ním později," povzdychla jsem si. „teď musíme vyřešit, proč vypadáme stejně."