Our first summer (Book 4)

-Theresa-

„Proč jste mi nikdy nic neřekly?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

„Nechtěli jsme tě rozrušovat," odpověděl táta. „ani jsme nedoufali, že Josephine někdy najdeme. Najeli jsme ty nejlepší detektivy, abychom jí našli, ale nepovedlo se. A po pár letech jsme to vzdali."

„Ale něco takového jste neměli právo přede mnou skrývat!" Zvýšila jsem hlas. „Je to moje sestra! Moje dvojče!"

„My víme, Tesso," ozvala se máma. „ale trápili jsme se my. Nevěděli jsme, jestli tvoje sestra je živá. Nechtěli jsme, aby ses trápila i ty."

„Musím jít na vzduch." Zamumlala jsem a zvedla se z gauče. Vyšla jsem z kanceláře a před budovou jsem narazila na Petera.

„Tesso? Měl jsem pocit, že jsi už šla pryč." Zamumlal překvapeně, když mě viděl.

„To jsem nebyla já," zamumlala jsem. Peter se na mě nechápavě podíval. „je to složité, Petere. Ale kdykoliv jsi mě dneska viděl, tak jsem to nebyla já."

„Je to nějaká další hra?" Zamračil se. Zakroutila jsem hlavou a do očí se mi nahrnuly slzy. „Tesso?" Beze slova jsem omotala ruce kolem jeho pasu a zabořila obličej do jeho trika. Peter chvíli stál bez hnutí a potom mě objal. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale když jsem se od něho odtáhla bylo mi lépe.

„Měli bychom si promluvit, Petere. To, co se stalo minulý rok bylo nádherná a mám tě opravdu ráda, ale necítím k tobě to, co bych k tobě asi měla cítit." Myslela jsem si, že se Peter naštve a pošle mě do háje, ale místo toho se usmál.

„Jsem rád, že to vidíš stejně," řekl. „bál jsem se ti to říct. Mám tě opravdu rád, Tesso, ale nikdy to nepřerostlo ve velkou lásku. To, co se minulý rok stalo byla jen první letní láska." Pohladil mě po tváři. „Ale vždycky tě budu mít rád, na to nezapomeň. Chceš si teď promluvit o tom, co se stalo?"

„Tomu by si neuvěřil." Povzdychla jsem si. „Ani já tomu skoro nevěřím."

„Zkus to." Pobídl mě. A tak jsme se posadili na lavičku a já mu všechno řekla. Peter mě bez přerušování poslouchal a tvářil se neutrálně. Možná mu docházelo, že to s kým předtím mluvil byla Josie a ne já.

„Páni," vydechl, když jsem skončila. „co teď budeš dělat?"

„Já nevím." Povzdychla jsem si. „Víš mohla jsem to být já. To já jsem mohla vyrůstat v dětském domově a Josie mohla žít ve spokojené a milující rodině. Vždycky jsem věděla, že našim něco chybí, ale rozhodně jsem nečekala, že to bude moje sestra. Nevíš náhodou kam šla?"

„Běžela k chatkám. Myslím, že za tím klukem, který bydlí se mnou. Taky je z dětského domova."

„Jamie," vzpomněla jsem si na jeho jméno a přikývla. „jsou prý nejlepší kamarádi. Měla bych za ní jít?"

„Kdyby si byla na jejím místě, chtěla by si, aby za tebou došla?"

„Popravdě? Ano." Přikývla jsem. Peter se postavil a nabídl mi ruku, aby mi pomohl na nohy. „Děkuji. Myslím, že mi tenhle rozhovor hodně pomohl."

„Není za co," pokrčil rameny a objal mě. „uvidíme se později." Cítila jsem, jak mě políbil do vlasů. Vydala jsem se k chatkám, ale v půlce jsem si všimla, že na molu stojí dvě osoby. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k nim.

„Můžu s tebou mluvit?" Odkašlala jsem si. Josie s Jamiem se na mě otočili. „Nebo klidně můžu přijít později."

„Dobrý," zamumlala. „uvidíme se později?" Otočila se na Jamieho, který přikývl a věnoval jí pusu na tvář. Když kolem mě procházel věnoval mi úsměv a já si pomyslela, že je opravdu roztomilý. „Tak, co potřebuješ?"

„Měly bychom si promluvit o tom, co nám řekly naši rodiče."

„Tví rodiče," skočila mi do řeči. „víš tenhle tábor ještě ani nezačal a já už nevím, co si myslet. Vlastně jsem zjistila, že ani nevím kdo jsem."

„Možná to zní zvláštně, ale jsi moje sestra.." Zamumlala jsem. „Pro mě je to taky něco nového, ale aspoň máš rodinu-„

„Nemám rodinu," znovu mi skočila do řeči a zakroutila hlavou. „nikdy nebudu patřit do vaší rodiny. Nikdy nebudu patřit do světa, jako je ten tvůj." Když domluvila, prošla kolem mě a zamířila pryč.