Ten vzkaz jsem si samozřejmě vzala, nemohla jsem ho tam nechat a pak jsem ho nemohla dostat z hlavy. Přemýšlela jsem o tom, kdo ho mohl napsat, kdo ho tam nechal a proč napsal to, co napsal. Ty myšlenky mě úplně pohltily. Navštěvovala jsem každou vyučující hodinu, a bylo těžké z toho mít tolika radosti jako vždycky. Bylo zvláštní, co zanedbatelného mě dokázalo rozhodit. Kus pergamenu a jedna věta z inkoustu.
Do knihovny jsem chodila každý den, bez ohledu na ten vzkaz, ale tentokrát jsem se až nepopsatelně těšila. Tak nějak jsem doufala, že tam naleznu další. Jako nějaké pokračování. Bylo to šílené, až jsem se sama nad sebou musela zasmát. Když jsem procházela kolem toho prvního regálu, nic tam nebylo. Dívala jsem se - pořádně. Regál jsem pro jistotu obešla - dvakrát. Cítila jsem se zklamaná. Po několika hodinách marné snahy o soustředění nad učební látkou jsem to vzdala. Zabouchla jsem tlustou knihu, prachu, co z ní vylétl jsem si nevšímala, sbalila se a odcházela. Jenže v tom prvním regálu na mě něco zíralo. Pergamen!
"Ty mraky všude kolem, mě dusí."
První byl zvláštní, ale tomuhle už vážně nerozumím. Tohle nebude o počasí.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
