Vzkazy

♀♂ 39

Minuty plynuly a ona už přestala počítat kolik jich bylo. Dovyprávěl svůj příběh. Ten, který ji tak nechtěl prozradit. Ten, před kterým ji chtěl ochránit. Vůbec se mu nedivila. Teď už to chápala. A bylo mu ho tak hrozně líto. Kdyby jí nezakázal ho litovat, pronesla by ty slova nahlas. Chtěla, pořád tak moc chtěla... jenže už pořádně nevěděla co vlastně. A teď to ticho, které mezi nimi nastalo bylo děsivé.

Řekl jí to. Konečně. Bylo to tak zatraceně těžké. Nevěřil, že i ta slova dokážou způsobovat bolest. Kdyby neviděl, že nemá oblečení od krve, věřil by, že krvácí. Neměl pocit, že se mu ulevilo. Sakra. Někde mezi tím vyprávěním se vymanil z jejího stisku. Nezasloužil si ho. Ne potom, co jí sděloval. Ne potom, co měl v plánu. Ne potom všem. A to ho ještě čekalo to nejhorší.

Bylo to vůbec správné rozhodnutí?

"Nejsem dobrý člověk. A taky nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo. Ublížili by ti, pochop. Neodpustil bych si to. Nedokážu uchránit sebe, natož tebe."

"Ale..."

"Ne. Žádné ale, Hermiono. Je to tak. Ty vzkazy, slova, ty - tohle všechno, bylo to nejlepší, co jsem mohl zažít. Hrozně si toho vážím a byl jsem konečně šťastný. Dokonce jsem se i zamiloval, přes ty slova do tvé krásné duše. Do tvých nádherných očí. Není to o tom, že bys mi ukradla srdce, ne. Já jsem ti ho daroval a moc rád. Ale to je všechno, co můžu, co dokážu. Víc toho není. Není možné, abychom spolu... my dva." hlas se mu zlomil. V nose ho šimralo a oči začaly pálit. Chtělo se mu brečet.

Však ona to stihla daleko dřív. Plakala. Kvůli němu. Znovu a zas. Byl vážně příšerný. Už ji nikdy nechtěl dohnat k slzám a stejnak to udělal.

"Zvládneme to. Můžeme být spolu a šťastní. Nemusíš se bát. Vždyť..." mluvila skrze vzlyky.

"Ne. Nic z toho. Nejde to. Pro tvé dobro. Já... já se omlouvám." namítnul, ale rozplakal se taky.

Bylo to zvláštní. Tichá knihovna, kde to všechno začalo. Dva rozrušení a nešťastní mladí lidé, kteří se do sebe zamilovali, kteří si konečně řekli, co museli. Tichá knihovna, kde to všechno skončí.