Sakra! Do hajzlu! To ona byla moje slunce! Byla slunce, na které jsem stále čekal a teď se před jejími hřejivými paprsky ukrývám ve stínech jako nějaký zbabělec. Všechno se změnilo. Stačilo několik týdnů a obrovské množství slov. Nikdy bych tomu nevěřil, ale s ní jsem to dokázal. Byl jsem šťastný. Nezasloužil jsem si to, ale byl jsem... doopravdy.
Ležel jsem na své posteli, v pokoji Zmijozelské koleje a myslel na ni. Co asi dělá? Úkoly? Povídá si se svými přáteli? Je v knihovně? Myslí na mě stejně jako já na ni? Trápí se? Pláče? Bože, nikdy jsem ji nechtěl dohnat k slzám a přesto jsem to udělal. Tohle se nemělo stát.
Ty její vzkazy, na které jsem neodpovídal jsem si pečlivě chránil. Četl jsem si je stále dokola, toužil jsem na ně odpovědět. Ale pořád to nebylo nic oproti tomu poslednímu. Ani to nebyl vzkaz, byl to dopis. Dopis, který mě srazil. Chtěl jsem ji na to reagovat, napsat. Nebo se s ní setkat, popadnout ji do náruče a omluvit se. Chtěl jsem toho moc. Chtěl jsem především ji. Jenže když jsem se rozpomněl na to, co je všude kolem mě, tak mě to zastavilo. Tohle bych jí nemohl udělat. Nechtěl jsem. Bože!
Miluju ji.
A to je zatraceně špatně. Není to jí. Ale mnou.
Všechno.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
