Vzkazy

♂ 20

"Neprozradím ti kdo jsem, nikdy. Je to pro tvé dobro. Nerad bych ti ublížil. Budou mi muset stačit slova."

"Opakuješ to stále dokola, ale co to znamená? Budou ti muset stačit slova? A co já? Mě už jen slova nestačí!"

"Netlač na mě, neudělám to. Nezničím tě - odmítám to."

"Naposledy tě žádám, napiš mi, kdo jsi, prosím."

"Odpust mi to."

Nenáviděl jsem se. Zase jsem jí dohnal k slzám. Nejraději bych jí padnul k nohám, ty slzy setřel a odprosil ji. Tahle jsem to nechtěl. Bedlivě sledovala své okolí, jako raněná srna. Hnědé, krásné oči, zcela ublížené. Chtěl jsem jí obejmout a utišit. Sdělit ji, že jsem tu pro ni. Navždy. Jenže pak jsem se dočkal něčeho, co nikdy nemělo přijít. Co nikdy nemělo nastat.

Uplynulo několik dní našeho soukromého písemného ticha. Byli jsme shodou okolností oba v knihovně. Věděl jsem, že tam je, ale neměl jsem možnost jí na každém kroku hlídat. Právě jsem se blížil k tomu osudnému regálu, kde jsem spatřil vykukující pergament. Zalila mě radost.

"Vím, kdo jsi."

Sakra. Úplně jsem nad těmi slovy zamrzl na místě. To ne. Ne! Všechny dobré pocity mě opustily.

Poodešel jsem k nejbližšímu stolu, abych načmáral odpověď. Ačkoliv byla troufalá, panika uvnitř mě křičela. Kdybych otevřel pusu, násilně by se mi skrze hruď vydrala ven. Roztřesenýma rukama jsem vzkaz poskládal a šel ho dát na místo. Periferním viděním jsem něco postřehl. Otočil jsem hlavu a viděl... ji, jak se opírá o ten stejný regál, náš regál, akorát na druhé, vzdálené straně.

Byl jsem přistižen.

Dokončil jsem, co jsem právě dělal a odešel na druhý konec toho samého regálu, který byl volný a opřel jsem se tam úplně stejně jako ona na druhém konci. Teď už to bylo jedno, utíkat jsem nehodlal. To nejhorší se již stalo. Věděla, kdo jsem.

Došla k tomu vzkazu, přečetla si ho a zarazila se. Nepodívala se na mě, nepromluvila. Nevěděl jsem, co se děje. Ale svá slova, která jsem jí napsal, jsem měl vyrytá stále před očima.

"Vážně? A co s tím uděláš?"