"Myslím, že ses na mě usmál."
Tenhle vzkaz na mě čekal na tom našem místě. Překvapilo mě to. Byla i nebyla to pravda. Neusmíval jsem se. Dávno ne. Už jsem to neuměl. Neměl jsem důvod. Pravdou však bylo, že jsem se na ní nepatrně pousmál, když jsem procházel kolem ní. Myslím si však, že to, o kom psala, jsem rozhodně nebyl já.
"Pleteš se. Neusmívám se. Navíc, mnoho chlapců se na tebe usmívá, stačí se rozhlédnout."
"Jsi vtipný."
"Nepíšu v žertu. Sleduju je. Jsi krásná a oni to vědí. Oni to vidí."
"A co vidíš ty?"
Přemýšlel jsem, co jí na to napsat. Byla to výzva, možnost? Věřila by mým slovům vůbec? Vždyť nevěří tomu, co je očividné - ostatní studenti na ni vyložené zírají a ona to vůbec nevidí. Nerozuměl jsem tomu.
"Vím to a vidím to spolu s nimi."
"Je to milé, děkuju."
"Nejsem jen zdvořilý, mluvím pravdu. Pokud to sama nevidíš, tak mi věř."
Musel jsem se sám pro sebe nenápadně zasmát, když jsem procházel chodbou, kde stála se svou kamarádkou a zcela holčičím stylem se jí ptala, zda si myslí, jestli se klukům líbí. Tváře jí hořely.
Byla roztomilá.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
