Vzkazy

♂ 15

"Pomáhá mi, když si se mnou píšeš. To je to jediné, co od tebe mohu chtít, co mohu dostat."

"Ale mě tohle nestačí!"

"Prosím... přestaň se na mě zlobit. Přestaň se mračit. Tohle ti nesluší."

"Tohle není fér."

"Správně."

"Nic víc mi k tomu nenapíšeš?"

"Tobě to nestačí a pro mě je to dar."

Potkával jsem jí na hradě na různých místech. Dřív jsem si to ani neuvědomoval, jak často. V Hodovní síni, na chodbách, na venkovních pozemcích školy, ve třídách a taky samozřejmě v knihovně. Nikdy jsem do knihovny dvakrát nechodil, ale měla v sobě obrovské kouzlo. Knih, inkoustu, slov, kůže, vůně, prachu a především příběhů. Někdo by se mohl divit, ale ve školní knihovně nejsou jen knihy plné učební látky. Ne. Jsou tam i příběhy a ty jsem měl nejradši. Plné všeho, co bylo tak krásné. Všeho, co jsem toužil mít a nikdy nepoznal. Naději, lásku, štěstí. Moje touhy a sny byly tak bláhové.

A taky jsem si všiml jedné věci. Poslední dobou pozoruje jednoho studenta, který si nezaslouží být pozorován. Studenta ze Zmijozelu, proč on? Možná pro tu nepřehlédnutelnou blonďatou kštici? Nešlo mi to do hlavy. Nerozuměl jsem tomu. Neměl by jí zajímat. Však jsem doufal, že s tím přestane.

A ještě jsem si uvědomil jednu věc. Tu podstatnou, zásadní. Nejnádhernější i nejhorší zároveň. Propadl jsem jí. Definitivně.