Neodepsala jsem mu, i když mě svrběla ruka. Musela jsem si to pořádně promyslet. Co ten vzkaz znamenal? Jak můžu být zvědavější, když jsem vlastně nic neudělala? Na co narážel? Přemýšlela jsem nad tím neustále až do druhého dne, kdy jsem se konečně rozhodla zastrčit na to naše místo svůj pergamen s odpovědí.
"Ty víš, kdo jsem."
Když jsem strkala ten vzkaz do toho regálu, divoce mi bušilo srdce. Musel to vědět, proto jsem se ho taky neptala. Nevím, jak to zjistil, ale měla jsem neblahé tušení, že moji identitu zná. Obávala jsem se té jeho odpovědi a přitom jsem se jí nemohla dočkat. Ten pisálek mi zakořenil v hlavě a především v hrudi. Nevěděla jsem jak ani proč, ale stalo se to. Rozhlížela jsem se kolem sebe dvakrát usilovněji. Hledala jsem kohokoliv, kdo by se mi zdál podezřelý. Byla jsem blázen. Jenže mi to nedalo pokoj.
"Vím."
Nemělo mě to překvapit. Věděla jsem, jaká bude odpověď, přesto mě to svým způsobem dostalo. Cítila jsem se zvláštně. Začala jsem uvažovat, kam tohle dopisování vede, kam mě slova zmiňující se o počasí dostaly.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
