Nastalo to nejhorší období, které jsem kdy zažila. Odešel ode mě. Pořád jsem to měla před očima. Dny plynuly a já chodila jako tělo bez duše. Oba jsme na tom byli stejně, co jsem si tak všimla. Oba jsme byli zničení. A ani jeden jsme si to nezasloužili. Potkávala jsem ho všude, připadalo mi to jako schválnost. Bylo to tahle i před tím?
"Hermiono, jsi v pořádku?" zeptal se mě můj kamarád Harry.
"Ne." odpověděla jsem. To bylo jediné, na co jsem se zmohla. S nikým jsem nechtěla mluvit a už vůbec ne o tom, co se stalo. Tak moc mi chyběl. Nikdy jsem si nemyslela, že když se poprvé zamiluju, že to dopadne tahle. Tragicky. Nešťastně. Možná by bylo lepší, kdyby to bylo neopětované, než vědomí, že to máme stejně, přesto spolu nejsme. Bylo mi do pláče. Zase. Vlastně... pořád.
Toužila jsem po čemkoliv, co mi ho připomene. Po čemkoliv, co můžu považovat za jeho samotného, ačkoliv jeho mít nemůžu. Vzkazy. Chtěla jsem alespoň to.
"Miluju tě."
Napsala jsem to a čekala, až mi dá odpověď. Jakoukoliv. Potřebovala jsem to.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
