Posledních pár dní jsem se nemohla vůbec soustředit. Absolutně jsem nevnímala probíranou látku v hodinách, vůbec jsem se nevěnovala svým přátelům, kteří se o mě viditelně obávali a knihovnu jsem vyškrtla ze svého rozvrhu úplně. Chybí mi. Ta místnost plná knih za to nemůže, stejnak ho potkávám. Při jídle, na hodinách i ve volném času.
Je skleslejší než obvykle. Nejí. Plouží se po chodbách školy. Zamyšlený. Oči mu pohasly ještě víc, pokud to bylo vůbec možné a velké temné kruhy pod nimi. Nezajímá mě to. To si alespoň nalhávám, přesto tohle všechno vím. Proklatě.
Neměla jsem ani ponětí, co bude. Je tohle konec? Toužila jsem po těch vzkazech. Měla jsem jich z našeho vzájemného dopisování hromadu. A chtěla jsem další. Dostávala jsem něco, co jsem si zamilovala a teď mi to z ničeho nic bylo vzato. Ta díra ve mě... byla moc velká. A nejhorší na tom bylo, že mi scházel především on. Ačkoliv jsem ho vlastně nikdy neměla, chyběl mi neskutečně.
Bylo neskutečně ponižující a zničující vědomí,že člověk, kterému jsem věnovala své srdce o něj vlastně vůbec nestál. Nestál omě.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
