Byla jsem pevně rozhodnutá - přesně tak, jak jsem mu napsala do vzkazu. Promluvíme si, a přes to nejede vlak! Dala jsem mu své srdce a nehodlám si ho jen tak vzít. Nehodlám ho přijmout zpět v takovém zdevastovaném stavu. Ani omylem.
Vlastně jsme si navzájem přiznali, že se máme rádi, že jsme si odcizili svá srdce. Tak proč se rozhodl distancovat? Nic nedělat? Copak mu za to nakonec nestojím? Za boj? Anebo ho svazuje strach? Ale z čeho? Mohla jsem být příčina já anebo to, před čím mě chtěl tak moc ochránit. Pokaždé, když jsem po něm chtěla, aby se mi ukázal, tak to zdůrazňoval. Nechce mi ublížit. Je to pro mé dobro. Proboha, co ho tak moc trápí, že tohle dělá?
Znám ho. Respektive jeho jméno, a pověst, která ho pomalu předchází. Není hezká. Jenže ta jeho slova mě přesvědčila o tom, že je jiný. Dokonale jiný. Věřím tomu.
A trochu se obávám, zda se nebojí toho, co má doma.
Protože pokud ano, pokud to je ten důvod, tak...se bojím taky.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
