Dotknul jsem se jí asi víc než jsem myslel, protože se mi zase přestala ozývat. Regál v knihovně opět zel prázdnotou a mě se svírala hruď při tom pohledu. Chyběly mi ty vzkazy, její slova, myšlenky, zvědavost i naštvanost. Chyběla mi ona.
"Můžu se ti taky s něčím svěřit?"
Můj vzkaz byl bez odpovědi, ale zmizel. Bral jsem to jako naději. Dobré znamení.
"Nechal jsem si taky ukrást srdce."
"Po dlouhé době to je to nejlepší, co jsem zažil. Mezi mraky se prodraly paprsky hřejivého a vítaného slunce."
"Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Omlouvám se, že jsi kvůli mě plakala."
"Byla jsem hloupá. Neměla jsem nikomu nic psát, ale mám za tebe radost."
"Nejsi hloupá, to spíš já. Jsem rád, že jsi mi to napsala, vážně."
"Tak kdo ukradl tvé srdce?"
"Ačkoliv to nedělám, musím se nad tímhle vzkazem usmívat."
"Proč?"
"Odpověď je tak jednoduchá. Byla to tvoje slova, co mě spoutala. Byla jsi to ty, cos mi srdce ukradla."
Netušil jsem, co tím přiznáním zmůžu. Jestli radost anebo vztek. Byl to pokus o smír, o vědomí, že tu jsem a může se mi svěřit, věřit. Chtěl jsem k ní být upřímný. Chtěl jsem se jí přiznat.
"Není na čase mi sdělit, kdo se to do mě vlastně zamiloval?"
Není.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
