"Proč mlčíš?"
Co jí na to odpovědět? Nemohl jsem vyjít na světlo, přiznat pravdu nahlas. Zasloužila si to nejlepší. Někoho jiného. Pokud jsem měl ostrý nůž přiložený na krku já, který mě mohl kdykoli podříznout, tak jsem rozhodně nemohl dovolit, abych takovému riziku vystavil ji. Nikdo jí nemůže a nesmí ublížit. A už vůbec ne já. To nedovolím.
Měl jsem jí rád. Čas, kdy jsme si psali i znalost toho, kdo je doopravdy, to rozhodli. Cítil jsem každým dnem, jak mě k ní něco táhne, jak mě moje zmrzačené srdce opouští a buší jejím směrem. Byl jsem na okamžik šťastný. Mohl jsem se pousmát. A koutky se každý den zvedaly výš a výš. Bylo to neuvěřitelné, a to všechno jen díky ní. Byla neskutečná.
"Budeš se schovávat za inkoust a pergament napořád?"
Budu muset. Není jiné cesty.
Když jsem začal psát ty slova a nechávat je na veřejnosti, abych si trochu ulevil, nikdy by mě nenapadlo, že padnou do rukou osobě, do které se zamiluju. Bylo to tak osvobozující, krásné ale zatraceně špatné.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
