Vzkazy

♂ 36

Sakra. Zatraceně. Do háje.

"Choval jsem se příšerně, odpust mi to."

"Je těžké to vysvětlit. Je to přetvářka. Někdo, kým nejsem. Někdo, kdo nosí jen to pitomý jméno."

"Nikdo mě nezná. Nikdo neví, že jsem tak slabý a ubohý... jen ty."

"Nechtěl jsem na tebe být takový. Nezasloužila sis to. Jenže jsem neměl na výběr, před nimi."

Psal jsem jeden vzkaz za druhým. Chtěl jsem... hodně. Ulevit si, napravit to, vzít to úplně zpět. Prostě všechno, co mít nemůžu. Ach, ty přání.

Vzkazy jsem do knihovny přinášel, ale žádné jsem tam nenalézal. Cítil jsem se hrozně. Uvítal bych, aby to skončilo nebo ještě lepší, aby tohle nikdy nezačalo. Co jsem si asi tak myslel, když jsem ten první vzkaz psal a pak ho v té knihovně nechával?! Chtěl jsem si ulevit od bolesti, kterou musím zažívat jenom já a teď? Pomohl sis nějak, ty pitomče?! Samozřejmě, že ne. Ani omylem. Naopak jsem to zhoršil. Způsobil jsem si daleko horší věc.

Zamiloval jsem se do ženy, které jsem nic nemohl říct, které jsem nemohl nic vysvětlit, a kterou jsem prostě ve svém životě nemohl mít. Pro ni. Pro její dobro. Proto, že na to nemám nárok. Nezasloužím si to. To se nemělo stát. Nic z toho. Nikdy.

"Chápu, proč ses tak zachoval. Jen mě to zasáhlo, víc než jsem čekala."