"Skrývám se, ale přesto je to málo."
"Dokud tě nechytili, máš vyhráno."
"Je to všude kolem mě a nemůžu s tím nic dělat."
"Něco jistě existuje."
"Nemám možnosti, právo a už vůbec ne moc."
"Tak uteč."
"Nejde to. Cítím se prázdný, i když tomu tak není."
"Všechno se dá zaplnit nebo odstranit. V rámci možností."
"Tolik bolesti, strachu a možné smrti kolem mě."
"Opatruj se."
Vzkaz byl vždycky v tom prvním regálu, pod toustejnou knihou s bronzovým hřbetem, každý den. Dotyčný reagoval i na mé odezvy.Svým osobitým způsobem. Měla jsem pocit, že když se vypíše, uleví se mu. Nebojsem v to doufala. Chtěla jsem poznat osobně toho muže, který to píše, který tonechává v knihovně. Chtěla jsem toho pisatele vyslechnout, utěšit a pomoci mu.Přišel mi jako smutná osoba. Stačilo se podívat na jeho slova.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
